„Ale o čem mám vyprávět?“ řekla neochotně. „Což opravdu tehdy, v tvé době, nemohlo děvče pozvat do svého pokoje žádného muže?“

„Mohlo, samozřejmě. A dokonce i s tím úmyslem, ale ne za pět minut po tom, kdy ho ponejprv uvidělo…“

„Tak za kolik minut?“

Pohlédl jsem na ni. Zeptala se docela vážně. No, ovšem, odkud to mohla vědět; pokrčil jsem rameny.

„Nešlo o čas, ale… ale napřed musela něco… v něm najít, poznat ho, zamilovat si ho, napřed chodili…“

„Počkej,“ řekla. „Mně se zdá, že ty ničemu nerozumíš. Vždyť jsem ti dala bryt.“

„Jaký bryt? Aha, to mléko? No a co?“

„Jaké… co? Tehdy nebyl bryt?“

Začala se smát. Válela se smíchy. Najednou přestala, pohlédla na mne a strašně se začervenala.

„Tak ty sis myslil… ty sis myslil… že já… ne!!“

Usedl jsem. Prsty se mi třásly, přál jsem si v nich něco držet. Vytáhl jsem z kapsy cigaretu a zapálil si. Otevřela oči.

„Co je to?“

„Cigareta. Copak vy nekouříte?“

„Vidím to poprvé.. tak vypadá cigareta? Jak tak můžeš polykat kouř? Ne, počkej, to je důležitější. Bryt není žádné mléko, nevím, co je tam, ale neznámému muži — se vždycky dává bryt.“

„Muži?“

„Ano.“

„A co z toho?“

„No, že je… že musí být hodný. Víš co… třeba ti to vysvětlí nějaký biolog.“

K čertu s biologem. Znamená to, že muž, kterému jsi dala bryt, nemůže nic…?“

„Přirozeně.“

„A když to nebude chtít vypít?“

„Jak by mohl nechtít?“

Tady veškeré dorozumění končilo.

„Nemůžeš ho přece nutit,“ pokračoval jsem trpělivě.

„Jen blázen by to mohl nepít…“ řekla pomalu, „ale o něčem takovém jsem neslyšela, nikdy…“

„To je takový zvyk?“

„Nevím, co ti říci. Cožpak nechodíš nahý — ze zvyku?“

„Aha. No, v jistém smyslu — ano. Ale na pláži se můžeš svléknout.“

„Do naha?“ zeptala se s náhlým zájmem.