„Ne, do plavek — ale za mých časů byly skupiny lidí, říkalo se jim nudisté…“

„Vím. Ne, to je něco jiného, myslila jsem, že všichni…“

„Ne. Tak to pití — je tak něco jako nošení šatů? Takové bez výjimek?“

„Ano, když jsou dva lidé spolu.“

„No, a dál?“

„Co dál?“

„Podruhé…?“

Ten rozhovor byl hloupý a mně bylo strašně. Ale musel jsem se bezpodmínečně dozvědět všecko!

„Potom? Jak komu. Někomu… se podává bryt pořád…“

„Černá polévka,“ vyklouzlo mi.

„Co to znamená?“

„Ne, nic. A když děvče jde k někomu, tak co?…“

„Pak on pije doma.“

Dívala se na mě téměř útrpně, ale já jsem byl umíněný.

„A když nemá?“

„Bryt? Jak by mohl nemít?“

„No, došel mu. Nebo… může přece lhát…“

Dala se do smíchu.

„Ale přece… myslíš si, že všechny ty láhve mám tady v bytě?“

„Ne? A kde?“

„Ani nevím, kde se tu berou. Měli jste za tvé doby vodovod?“

„Měli,“ řekl jsem pochmurně. Nemuseli jsme mít, přirozeně; mohli jsme vlézt do rakety rovnou z pralesa. Chvíli jsem měl vztek, ale přemohl jsem se; nebyla to koneckonců její vina.

„Tak vidíš, copak jsi věděl, kudy ta voda teče, než…“

„Rozumím, dál nemluv, dobrá. Tak to je takový preventivní prostředek? Velice zvláštní!“

„Ani se mi nezdá,“ řekla. „Co to máš pod svetrem, takové to bílé?“

„Košili.“

„Co je to?“

„Tys neviděla košili? Takové, no… prádlo. Z nylonu.“

Vyhrnul jsem si rukáv a ukazoval jsem jí to.

„Zvláštní,“ řekla. „Nač je to?“

„To je takový zvyk…“ odpověděl jsem bezradně. Opravdu. V Adaptu mi říkali, abych se přestal oblékat jako před sto lety; nechtěl jsem. Ale přesto jsem musel přiznat, že má pravdu, pro mne byl bryt tím, čím pro ni košile. Koneckonců nikdo lidi nenutil, aby košile nosili. Přesto je nosili všichni. S brytem to bylo zřejmě stejné.