„Jak dlouho působí bryt?“ zeptal jsem se.

Trochu se začervenala.

„Ty máš naspěch. Ještě se neví.“

„Neřekl jsem nic zlého,“ bránil jsem se. „Chtěl jsem jenom vědět… Proč se tak díváš? Co je ti? Nais!“

Pomalu se zvedla. Stoupla si za křeslo.

„Jak je to dávno — říkals? Sto dvacet let…?“

„Sto dvacet sedm. A co z toho?“

„A byl jsi… betrizovaný?“

„Co je to?“

„Nebyls!?“

„Já přece ani nevím, co to znamená. Nais… děvče, co se to s tebou děje?“

„Ne… nebyls,“ zašeptala. „Kdybys byl, věděl bys asi…“

Chtěl jsem k ní přistoupit. Zvedla ruce.

„Nepřibližuj se. Ne! Ne! Zapřísahám tě!“

Ustupovala ke stěně.

„Říkalas přece sama, že ten bryt… už si sedám. No, už sedím, tak vidíš, uklidni se, co je to zač to be… nebo jak?“

„Nevím přesně. Ale všichni jsou… betrizováni. Po narození.“

„Co je to?“

„Tuším, že něco přidávají do krve.“

„Všem?“

„Ano. Protože totiž… bryt… bez toho nepůsobí. Nehýbej se.“

„Dítě, nebuď směšná.“

Zdusil jsem cigaretu.

„Nejsem přece šelma… nezlob se, ale… mně se zdá, že vy jste všichni trochu střelení. Ten bryt — no, to je úplně, jako kdybyste všem nasadili okovy, protože kdesi kdosi je možná zloděj. Koneckonců… trošku důvěry musíte mít…“

„Neříkej! Opravdu?“ trochu jako by se vzpamatovala, ale stále si nesedala. „Tak proč ses předtím tak rozčiloval, že si vodím cizí muže…“

„To je něco jiného.“

„Nevidím žádný rozdíl. Jistě jsi nebyl betrizovaný?“

„Nebyl.“

„A třeba teď, po návratu?“

„Nevím. Dávali nám všelijaké injekce. Má to nějaký význam?“

„Má. Dostals injekce? To je dobře.“

Usedla.

„Mám k tobě prosbu,“ řekl jsem klidně, jak jsem byl schopen. „Musíš mi to vysvětlit…“