Odtrhl oči od hodinek a otřel si chladný pot na čele. „A co ztráta paměti?“

Neodpověděl si, jen zvolna zabořil hlavu do dlaní.

Jestli zvedl nohu a jeho uvažování v tu chvíli vybočilo z dobře vyježděných kolejí, jichž se tak dlouho věrně drželo… Jestli za tři měsíce, na podzim, nebo za rok a tři měsíce nebo za deset let a tři měsíce došlápl na tomto neznámém místě, právě když začal opět normálně uvažovat… Vždyť mu to připadalo jako jediný krok, a tohle všechno… Ale kde potom byl a co dělal mezi tím?

„Ne!“ To slovo vyrazil jako hlasitý výkřik. Tak to nemohlo být! Pak si prohlédl košili. Byla to ta, kterou si ráno oblékl, nebo tehdy, co za ráno považoval, a byla nová. Rozpomenul se, zabořil ruku do kapsy saka a vytáhl jablko.

Chtivě se do něj zakousl. Bylo čerstvé a dosud si uchovalo chlad z ledničky, z níž ho před dvěma hodinami vzal — nebo před tím, co za dvě hodiny považoval.

A co ta hadrová panenka?

Cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Musel to být sen, nebo pravdu zešílel.

Najednou si uvědomil, že je jiná i denní doba — pozdní odpoledne, kdy se stíny protahují. Náhle a mrazivě na něho dopadla tichá bezútěšnost okolí.

Potácivě vstal. Musí najít lidi, nějaké lidi. A také nějaký přístřešek. A k tomu mu nejlépe dopomůže, když se porozhlédne po nějaké cestě.

Bez uvažování se obrátil směrem, kterým se stromy zdály být nejřidší, a vykročil.

Když dospěl k neoznačenému pruhu makadamové vozovky, pod sako mu již zalézal večerní chlad a vrcholky stromů se začaly ztrácet v neurčitosti. Rozběhl se po ní a vděčně vzlykal, když s úlevou vychutnával nohama její pevnost.

Avšak v žádném směru nebylo nic na dohled, a jeho znovu sevřel chlad. Doufal, že tam budou jezdit auta. Jak snadné by bylo zamávat a říci to, co v bezděčném zápalu pronesl nahlas:,Nejedete náhodou na Chicago?“