Co když se nenacházel nikde poblíž Chicaga? No, stačilo by jakékoli město nebo nějaké místo, kde je telefon. Měl v kapse pouhé čtyři dolary a dvacet sedm centů, ale ještě existuje policie…

Šel středem vozovky a rozhlížel se na obě strany. Západ slunce na něho neudělal žádný dojem, ani to, že na obloze začínaly vyskakovat první hvězdy.

Ani jedno auto. Žádné! A kraj začala halit tma.

Měl pocit, že se ta původní závrať vrací, když se obzor nalevo od něho matně zatřpytil. Mezerami mezi stromy spatřil studenou modrou zář. Nebyl to ten mihotavý rudý odlesk, jaký se pojí s představou lesního požáru, ale bledá, plíživá modrá zář. A makadam pod nohama jako by se také slabě třpytil. Shýbl se, aby se ho dotkl, ale nic zvláštního neucítil. Jen koutkem oka vnímal to nepatrné jiskření.

Najednou se přistihl, že se dal do bezhlavého běhu, že buší nohama do vozovky v nepravidelném rytmu. Uvědomil si, že dosud svírá roztrhanou panenku, a prudce ji hodil za hlavu.

Škodolibá, posměšná připomínka života…

A pak se zděšeně zastavil. Ta panenka neměla žádnou cenu ale dokazovala, že nezešílel. A takové ujištění potřeboval! Proto šmátral kolem sebe tmou, lezl po kolenou, dokud ji nenašel, tu temnou skvrnu na stěží postřehnutelné doutnavé záři.

Pokračoval v cestě, ale krokem, řekl si, že běžet je nedůstojné.

Začínal mít hlad a skutečný strach, když na pravé straně zahlédl jiskřičku světla.

Byl tam dům!

Na jeho bezděčný výkřik nikdo neodpověděl, ale byl tam dům, jiskřička reality, která probleskla z té strašlivé, bezejmenné divočiny, v níž strávil poslední hodiny. Opustil vozovku a vydal se nejkratší cestou, přes příkopy, mezi stromy, křovím a přes potok.

Zvláštní bylo, že i potok slabě světélkoval. Ale to vnímal okrajově.

A pak dorazil k cíli a natáhl ruce, aby se té pevné bílé jistoty dotkl. Nenahmátl cihly, kámen ani dřevo, ale na tom mu pramálo záleželo. Materiál připomínal matný, pevný porcelán, ale on jej nevnímal. Hledal dveře, a když je našel, aniž nahmátl zvonek, začal do nich kopat a křičet jako smyslů zbavený.