
„Tady u nás je ticho,“ řeklo děvče, jako by se omlouvalo.
„To je dobře, aspoň se mi bude dobře pracovat!“ zvolal Girin.
„Pojďte se mnou, ukážu vám, kde co je,“ vybídla ho Anna nesměle a potichu jako dříve. Vešli do zadní světnice, kde Girina čekalo veliké, až po okraj naplněné hliněné umývadlo.
„Ted sem,“ otevřela zabouchnuté dveře do prostranné kuchyně s ruskou pecí, „tady je maminka, a já vlevo, v zápecní světničce.“
Girin ihned ucítil těžký zápach místnosti, v které je nemocný, jenž dlouho nevstal. Vešel do kuchyně a pozdravil ještě nikoli starou nesmírně bledou a hubenou ženu přitisknutou nehybně k spoustě polštářů na posteli přikryté pokrývkou z pestrých zbytků. Ženiny pozorné moudré oči, právě takové, jako má Anna, se dívaly na Girina upřeně a vážně, potom zjihly…
Když se zařídil v Annině domě, věnoval se výzkumu, plnil lahvičky s neprodyšným uzávěrem vodou a půdou a pečlivě je balil do malých poštovních bedniček.
Zbýval mu také čas na pomalé osamělé procházky podél vysokého volžského břehu a na nějakou tu mužskou pomoc Anně v domě. Nakloněná vrata se napřímila, schody zadního zápraží se bělaly čerstvým dřevem nových prken a zatékající střecha nad kuchyní a nad seníkem mohla teď vydržet podzimní deště.
Jednou v noci probudil Girina šramot. V polospánku si pomyslel, jestli se nepřitížilo nemocné, pootevřel dveře své světnice do předsíně a zbystřil sluch.
Zapraskaly dveře, dva mužské hlasy tiše zabručely nějaké hrozby. Opět mlčelivý zápas, a Girin uslyšel Annin zalykající se rozhořčený šepot:
