„Jdi pryč, bestie… Maminka to uslyší, aspoň ji netrap!“

„Co je tvoje maminka: pařez s očima!“ zahučel posměvačně jeden z příchozích a druhý se rozesmál tlumeným smíchem. „Bude dělat drahoty…“ Využíváš toho, že maminka je nemocná, ach ty sprosťáku!

Ach!“

Dveře do Anniny světničky se otevřely a zase se zabouchly. Girin stál v rozpacích, vzplanula v něm zuřivá touha pustit se do ničemů, a zároveň se bál míchat se do vztahů, které neznal. Když však začal uvažovat o těžké Annině tragédii, zdála se mu jeho zdrželivost hanebná. Ležel, ale nespal, a litoval, že ačkoliv je velký a silný, je přece jenom nezkušený.

Usnul až k ránu, a probudil se, když slunce už vystoupilo nad vysoké keře mýtiny, která se táhla skoro až k jeho oknům. Anna mu přinesla obvyklou snídani: studené mléko, vajíčka a chléb. Měla šátek uvázaný hluboko do čela a chodila se sklopenýma očima, zastřenýma řasami. Podle krátkého pohledu, který na něho vrhla úkradkem, a podle zardělých tváří Girin poznal, že děvčeti je jasné, že ví o tom, co se v noci přihodilo. Ne, Anna nevypadala ani dost málo jako šťastná milenka, a Girin se rozhodl, že něco podnikne.

Po celý den, když obcházel další pole, studny a prameny, přemýšlel, jak vysvobodit Annu z jejího žalostného postavení. Klíč k řešení byl v matčině nemoci: Anna se nemohla s ochrnutou rozejít. Vzít s sebou Annu s nemocnou matkou do Leningradu, na to jako student nestačil. Buď se Annina matka musí dostat do dobré nemocnice, nebo… jí vyléčí. Vzpomněl si na zkušenost profesora Astvacaturova, který se kdysi stal slavným po celém Leningradě. Tento proslulý neuropatolog, náčelník první kliniky Vojenské lékařské akademie, pokřtěné studenty na Dantovo peklo, protože v ní shromažďoval nemocné zmrzačené nervovými chorobami, přijal odněkud z venkova ženu zachvácenou hysterickým ochrnutím po nenadálé smrti dítěte. Týmž ochrnutím jako Annina matka, to jest — slyšela i viděla, nemohla však mluvit a pohybovat se. Astvacaturov byl pro onu ženu poslední nadějí, všechno úsilí lékařů, kteří ji dosud léčili, bylo marné.