
Astvacaturov týden přemýšlel, úmyslně k nemocné nešel, až se rozhodl pro neobvyklý postup.
Po mnoha dnech napjatého čekání nemocné oznámili, že dnes k ní přijde Astvacaturov. Ochrnutá žena, kterou posadili ve zvláštním nemocničním pokoji do křesla, přímo proti dveřím, byla čekáním takřka bez sebe. Profesorovi asistenti jí sdělili, aby čekala a dívala se na tyto dveře, co nevidět do nich vejde „sám Astvacaturov“, a rozumí se, že ji jistě vyléčí… Uplynulo čtvrt hodiny, půl hodiny, čekání bylo čím dále tím napjatější a vyčerpávající. Konečně se dveře hlučně rozletěly, a Astvacaturov, vysoké postavy, který vypadal ještě větší ve svém bílém plášti, v bílé čepičce na černých prošedivělých kadeřích, s krásným výrazným „orlím“ obličejem, s ohromnýma planoucíma očima vrazil do pokoje, rychle přistoupil k nemocné a hromovým hlasem zařval: „Vstaňte!“
Nemocná vstala, udělala krok, upadla…, ale ochrnutí zmizelo. Tak udělal leningradský profesor opravdový zázrak.
A což udělat něco podobného s Anninou matkou? Hysterická nebo duševní ochrnutí mohou být vyléčena silným nervovým otřesem. Ale jak přimět ženu, která žije už několik let v zoufalé beznaději a je kromě toho pravděpodobně deptána tragédií své dcery, kterou si nemohla neuvědomit, jak ji přimět, aby uvěřila v mladého studenta, třebaže přijel z takového „vědeckého“ města? Ne, Astvacaturovův způsob se nehodí, ale co může on, Girin, jiného vymyslet?
Minuly dva dny, a Girin znovu vyskočil, když v noci zaslechl zlodějský šramot u venkovních dveří. Někdo se vytrvale snažil odsunout dřevěnou zástrčku. Girin vyběhl do předsíně ve chvíli, kdy se dveře dokořán otevřely, a nezřetelný stín se objevil na prahu u vchodu do Anniny světnice.
„Stůj, nebo střelím!“ řekl Girin tiše a klidně, ale vzteky zaťal zuby.
„No no, copak!“ zabručela postava a opatrně napnula krk dopředu.
