„Táhni, nebo tě zabiju! Tak slyšíš?!“ vyštěkl Girin a zvedl ohnutou stříkačku, svou jedinou zbraň, kterou svíral v ruce. Záhadná postava vzala do zaječích.

Anna vyšla ze své světnice s hořící sirkou a spatřila Girina. Ještě se třásl rozčilením a pevně zavíral venkovní dveře. Za dvě tři vteřiny světla vyčetl takovou vděčnost v jejím polekaném a obdivném pohledu, že se opravdu cítil být hrdinou.

„Děkuju vám,“ řekla hlasitě. Girin něco zamumlal.,Musíme se podívat na maminku,“ pokračovalo děvče a kývnutím vybídlo Girina, aby šel za ním. Vešli do kuchyně, osvětlené lampičkou, u nemocné se svítilo celou noc, a hned se setkali s široce otevřenýma očima ochrnuté. Docela jistě věděla všechno. Když uviděla ty, kdo k ní teď přišli, nenávist v jejím pohledu vystřídala vděčnost. Anna začala natřásat polštáře a při tom matce něco šeptala. Náhlá domněnka, ještě nezřetelná, taktak se rýsující, ho napadla, když viděl oči Anniny matky. Ta domněnka nezmizela, ale nabývala určitější podoby, když ležel na posteli a díval se oknem na hvězdy.

Annina matka nemohla věřit v své uzdravení, nemohla věřit v Girinovu moc. Ale jiné dost silné mohutné duševní pohnutí by možná mohlo způsobit potřebný otřes.

Opět se vydařil jeden všední den. Girin šel po vysokém volžském břehu do vzdálené vesnice, poslední, kterou měl prozkoumat na pravém břehu. Vítr šelestil dozrávajícím ovsem. Girin nebyl ještě ani půl versty od Nikolského, když se na cestě před ním vynořily z křoví dvě mužské postavy. Girinovi zabušilo srdce: přicházel okamžik pomsty za jeho noční hrdinství. Pevně odhodlán neustoupit děj se co děj, blížil se pomalu k těm, kteří na něho čekali, strčil ruku do pravé kapsy a zastavil se. Podle světlých kudrn poznal Annina svůdce, opravdu hezkého muže s nepříjemně drzým pohledem světle modrých očí. Druhý, menší a zavalitější, s pronikavýma medvědíma očkama, nevynikal ničím kromě obleku.

Oba mladíci zaváhali a povídali si rychle něco, co Girin dobře neslyšel.