Bez přestání hleděli na Girinovu pravou ruku, zastrčenou v kapse, a Girin se hned dovtípil, že jeho protivníci jsou přesvědčeni, že má zbraň. A opravdu, Girinův vojenský stejnokroj a jeho podivné zaměstnání ho dělaly podle všeho záhadným. Student a jakoby voják-lékař, a chodí po vesnicích, hledá studny a prameny… Girin rázně vykročil a udělal rukou posuněk, jako by něco smetal z cesty. Mladíci neochotně ustoupili na okraj a Girin prošel okolo a koutkem oka pozoroval své odpůrce.

„Ty, studente, či rudoarmejče, nebo co jsi zač!“ zvolal na něho kudrnatý krasavec. Girin se zastavil.

„Ty, poslechni,“ pokračoval mladík s předstíranou míru-milovností i s vyhrůžkou,,do našich věcí se nepleť, a s tou holkou, to ti povídám, si nic nezačínej… Máš tu svou práci, jsi tu na chvilku, tak ji dodělej, a plav! A když ne…“

„A když ne?“ Girin se mu podíval přímo do tváře, cítil už známý bojovný vztek, který se objevuje u dobrého člověka, jakmile narazí na zlou sílu.

„Skončíme to po našem,“ vycenil zuby druhý. „Může se ti stát, že už letos nebudeš moci běhat za cizíma holkama!“

„To je naše poslední slovo,“ přerušil ho kudrnáč, „a když neposlechneš, naříkej sám na sebe. Nás je tady moc, začínají tmavé noci, nebude ti nic platný ani ten tvůj revolver.“

Girin šel pomalu po cestě a přemýšlel o tomto setkání. I kdyby měl revolver, mohli by si na něho tak jako tak někde počíhat, čímkoli ho omráčit, a i kdyby ho nezabili, zřídit tak, že by musel dát sbohem všem plánům na Anninu záchranu i na svůj brzký návrat ke studiu. Ted cítil, že pomoc Anně se nedá dlouho odkládat.

Girin se v zamyšlení vzdálil už na dvě versty od Nikolského, vtom však se obrátil a rázně se pustil zpátky. Dost těžko našel vedoucího několika málo nikolských komsomolců, zamračeného, ustaraného mládence, pilně podšívajícího staré sedélko. Mládenec ho vyslechl nelibě, ukroutil si cigaretu, zabafal a odplivl si.