„Strkáš nos do věci, po které ti nic není,“ procedil komsomolec, „či ses do Ňušky zamiloval? Nech toho, to ti říkám jako kamarád. Je sama vinna, tahala se s kulakem už v devětadvacátým, a teď s těma největšíma banditama, patří jí to… A ty můžeš přijít zbytečně o palici.“

Nádech zvláštní hořkosti zazněl v mládencově odpovědi, a Girin, který byl v posledních dnech nějak velmi citlivý, náhle pochopil. Vnitřním zrakem našel správný směr rozmluvy, přisedl blíž ke komsomolci a potichu mu začal vykládat, co si o oklamaném děvčeti myslí.

,A jestlis ji měl rád,“ řekl znenadání, „nemáš ohrnovat nos jak nějaký svatoušek, ale máš opravdu pomoci. Je nutné ji odtud dostat, a ne ji tu nechat těm lumpům napospas. Oni ji ponižovali, a ty ses na to jen díval.“

„Pomalu, pomalu, ne tak zhurta!“ rozzlobil se mládenec. „Žádné pomalu! Když o tom budeš přemýšlet, tak to pochopíš, ale mysli hezky rychle. Odsuzovat dovede každý, ale pomoci…

„Vždyť já nejsem proti tomu… Jenom jak jí já, nebo my dva můžeme pomoct? Máme tě hlídat nebo co? Komsomolci jsme tu tři, a přitom se nám taky pořád vyhrožuje.“

„O hlídání jsem s tebou nemluvil. Musíme sehrát komedii, potřebujeme dva revolvery a spolehlivého člověka, který je starší než my dva…“ A Girin nabídl komsomolci svou výbornou machorku a vysvětlil mu, k čemu ty divné přípravy. Mládenec nedůvěřivě poslouchal, pak se začal usmívat.

„Ty jsi ale hlavička!“ plácl Girina na rameno. „Kdo by to řekl, tak přece vás v těch školách neživí nadarmo. Tak dobrá. Jde se na to.“ Pustili se na druhý konec vesnice, kde bydlel bývalý rudoarmejec, člen strany, bledý a hubený Gavrilov, který se dosud úplně nezotavil po těžké nemoci. Byl naštěstí doma a zaradoval se, když na návštěvníkovi viděl vojenský stejnokroj.

Gavrilov poslouchal Girina, napřed se mračil, pokoušel se mu odporovat, dlouho mlčel a přemýšlel. Nakonec přimhouřil bystré oči a obrátil se na Girina s otázkou: