„Zkrať nábojnici pilníkem na polovic,“ radil mu Girin.

„A jak budu potom střílet? Z bubínku vyletí jen oheň!“

„To nevadí. Bude to vypadat ještě strašnější. Jenom ho drž dál od očí…”

„Správně! Dobře to říkáš…, tak ty patrony, který jsou pokažený, dáme jako první. Stačí dvě?“

„Myslím, že musí být tři… Pamatuj si: Napřed střílíš ty do vzduchu, když vejdeme, potom já po Anně, a pak ty namíříš na matku!“

„To je ohromný! Tak dobrá, ujednáno — vykonáno. Jdeme.“

Už se stmívalo, když Anna začala dávat na stůl u matčiny postele, úmyslně opožděně. Jedly vždycky společně, Anna přistrčila stůl k lůžku, posadila nemocnou a krmila ji, potom jedla sama a matka ji pozorovala neklidně, laskavě a bedlivě. Dnes děvče před matkou stěží skrývalo rozechvění. Když nemocnou nakrmila, sedla si a přemístila lampu na druhý konec stolu. To bylo znamení. Dveře se rozletěly. Do kuchyně vrazili dva bandité v rozepnutých vojenských blůzách, s hluboko naraženými čepicemi a s napřaženými revolvery, a chrlili sprosté nadávky. Anna s výkřikem vyskočila a převrhla židli. Šlehl výstřel. Annina matka otevřela dokořán ústa a s očima vylézajícíma z důlku upřela zrak na Gavrilova, který hrozně vztekle zaječel:

„Aha, už tě máme! Tehdy jsme Pavlovu čubku nedorazili, ale ted na tebe došlo! Stěpko,“ řekl Girinovi, „ty zastřel tu její zrůdu a já se vypořádám s ní!“ pištěl Gavrilov a mířil na kořen nosu nemocné. Ta však, bílá jako křída, se na něho nedívala, ale sledovala dceru, která uskočila k oknu. Třeskl druhý výstřel a Anna padla pod oknem. Gavrilov a Girin zlostně zařvali. Bývalý voják už namířil na nemocnou, když se stalo to, oč usiloval Girin. Annina matka, která zapomněla na všechno na světě kromě na své zastřelené dítě, vydala pojednou ze sebe nejasný výkřik a drala se z postele.