„Dce-e-uš-ko!“ zaznělo její kvílení, které si Girin navždy vryl do paměti.

Nemocná se zhroutila na podlahu, uhodila se do hlavy a bylo vidět, že vyvinula úžasné úsilí: chytila se lavice a pokoušela se vstát. Girin i Gavrilov se k ní rozběhli a uchopili ji pod pažemi. Ztratila vědomí. Girin ji položil na postel, poslouchal její tep, „oživlá“ Anna běžela do předsíně pro vodu a srazila se se zvědavým a vyděšeným Fjodorem. Komsomolec vpadl neohrabaně do chalupy, a především popadl svůj revolver, který Girin hodil na stůl.

„No jak? Co je? Podařilo se to? Nebo jste ji doopravdy zabili?“ naléhal na Girina, který pouze kroutil hlavou a snažil se přivést nemocnou k vědomí. Nakonec studená voda, masírování a čpavek provedly své, a Annina matka otevřela oči. Zaleskl se v nich údiv hraničící s šílenstvím, když uviděla, že se nad ní sklání její dcera živa a zdráva.

„Dce-ruš-ko, A-nuš-ko…,“ řekla nemocná dutě a nejasně, zajíkajíc se, a s námahou zvedla hubenou ruku, vlastně kostru ruky potaženou kůží. Anna klesla na její postel a propukla v nezadržitelné stkaní. Girin ustoupil a ohlédl se. Gavrilov, celý propocený, si utíral obličej rukávem a dával do pořádku svůj obnošený, ale pečlivě udržovaný stejnokroj, který úmyslně zcuchal, aby v něm vypadal jako bandita.

„To jsem se polekal, když Marja … tentononc. Myslel jsem si, je nadobro po ní, a co bude ted? To je, kamaráde, nebezpečný podnik! A jak se ti povedlo mě do toho zatáhnou? Podfoukls mě,“ vrčel nakvašeně Gavrilov, ale díval se na studenta málem zamilovaně.

„Já jsem se vyděsil víc než vy všichni,“ přiznal se Girin. „Vymyslel jsem to všechno já. A přece teď vidím, že jsme ji mohli tím opravdu zabít. V duchu jsem pořád viděl Astva-caturova, toho profesora, o kterém jsem vám vykládal. Věřil jsem v něj tak jak ta jeho nemocná…“

„No dobrá, vidím, že to dobře dopadlo. Půjdu,“ řekl Gavrilov a dodal: „Sbohem, Marjo! Ted! se pěkně rychle uzdrav!“ Odešel s Fjodorem, který jen kroutil hlavou.