V Girinově těle se ještě chvěla každá žilka, hrdlo měl sevřené, když slyšel zatím těžko srozumitelná slova Anniny matky, v nichž byl jakýsi cizí přízvuk … Vydatné slzy kanuly nepřetržitě po tvářích obou žen, které se k sobě pevně přitulily v této hodině zázračného vysvobození. Girin se pomalu obrátil a udělal krok ke dveřím. Anna vyskočila a vrhla se k nohám rozpačitého studenta.

„Co to děláte … mějte rozum, co to je za hloupost, no tak!“ zamumlal Girin, zajíkaje se, zvedl Annu a zmizel ve svém pokoji, kde ještě slyšel vzlykot: „Budu vděčná do nejdelší smrti… nikdy nezapomenu… navěky…”

Nejistota, strašné napětí a smrtelný strach posledních dnů unavily Girina tak, že nějak úplně změkl a otupěl. Sedl si na lůžko, bezmyšlenkovitě si ukroutil cigaretu, nevysvlekl se a nezul si boty, zkoušel promyslit další léčení Anniny matky a … procitl za pozdního slunečního rána. Udiveně se rozhlížel, protahoval své zdřevěnělé tělo a vstal s velikou úlevou. Cosi velmi obtížného a hrozného zůstalo za ním, zvítězil.

Za dveřmi se ozvaly opatrné kroky bosých nohou, zřejmě Anna, nikoliv poprvé, přišla a naslouchala, bála se Girina probudit.

„Anno!“ zvolal na ni, a děvče vletělo do světnice jako vítr, na chvilku zůstalo, oslněno sluncem, jako zkamenělé, vykřiklo: „Můj drahý!“ a vrhlo se Girinovi okolo krku. Girin ji bezděčně objal, ona ho vroucně políbila na rty, zastyděla se a utekla.

Girin nešel hned do druhé polovice domu navštívit Anninu matku. Člověku, kterému je devatenáct let a je přitom svým založením ostýchavý, je zatěžko poslouchat nadšené díky, které hraničí s uctíváním. Ještě těžší je, když tato slova říkají s dojemnou a trapnou námahou ústa, která po pěti letech beznadějného mlčení řeči odvykla. Dověděl se o značném rozruchu mezi sousedy, způsobeném noční střelbou, křikem a nadávkami. Nikdo nic nevěděl, Gavrilov s Fjodorem mlčeli. Ať tak či onak, tajemné události v Annině domě se odrazily také na nočních návštěvách, klid rekonvalescentky nebyl ničím rušen.