Girin se vydal do Korkina, vzdálené vesnice, kterou dosud neprozkoumal, vrátil se za čtyři dny a viděl, že Annina matka může už trochu chodit po chalupě, a dokonce vyjít na zápraží. Tato novinka ohromila všechny nikolské obyvatele a některý Girinův pomocník se asi přece jenom podřekl. I lidé, kteří se až dosud dívali na studenta jako na nulu, ho začali zdravit. Ale Girin musel odjet.

Anna jako by se mu v posledních dnech, dokud Marja nepozvala jednou večer ji a jeho na rodinnou poradu, vyhýbala. Kuchyně, dokonale vyvětraná, s dokořán otevřenými okny, byla jako vyměněná… Girin s překvapením viděl, že Annina matka, kterou považoval za stařenku, není vůbec stará a že si uchovala mnohé z dřívější své krásy, kterou zdědila její dcera. Ožívala každým dnem a každým dnem byla rozhodnější v určení svého dalšího osudu.

„Nemohu tady zůstat ani o den déle, než musím, „pravila., Tady, kde zabili Pavla, kde jsme s dcerou trpěly skoro pět roků, ne, tady se žít nedá. Všude jinde, jenom ne tady. „

Anna se dívala na Girina pátravě. A Girin jí připomněl svou radu, aby šla studovat, aby odjela do Leningradu a dala se zapsat na dělnickou fakultu. Matka se nyní může pokusit najít práci a Girin slíbil, že jim v Leningradě opatří laciný pokojík. Dům byl ještě pěkný, a peníze, které za něj utrží, budou pro první dobu stačit.

Anna vesele zakroužila po kuchyni a Marja pomalu jako předtím, teď však už docela srozumitelně prohlásila: „Dobře, pozvi zítra Objedkova, dávno na tebe naléhal, abychom mu dům prodali. Udělám s ním sama smlouvu, a to co možná rychle. Jde o to, dceruško, abychom tu nezůstaly samy, bez Ivana. Víš přece proč! Musíme jet pohromadě. Zatím budeme bydlet v Bogorodském … Kdybys měl v Leningradě příbuzné, potom bych tě možná poprosila, že bychom jely zároveň s tebou. Ale takhle počkáme v Bogorodském, tam nás nechají na pokoji.