Tak se také rozhodli. Připravit a dát dohromady majetek Stoljarovových byla maličkost. Anna vstávala v posledních dvou dnech před svítáním, ztrácela se kamsi a vracela se až pozdě ráno. Girin nemohl v sobě utlumit ošklivé podezření a začal se děvčete bezděčně trochu stranit, až ho sama vybídla, aby šel s ní. Na otázku kam, se jenom záhadně usmála, stiskla mu ruku svou rukou, horkou a tvrdou, a zašeptala:,To uvidíte.“

Girin zneklidněl, upřímná láska hleděla z jejích veselých očí. Zítřek měl být posledním dnem jejich pobytu v Nikol-ském, posledním před konečným východiskem z dřívější beznaděje a zoufalství …

Anna probudila Girina, když se nebe ještě nezačalo jasnit. Bylo časně i pro žence. V chalupách se rozhořívaly ohně a hospodyně byly v jednom kole. Anna a Girin nepotkali ani človíčka, nikým nepozorováni vyšli za humna, zamířili po lešnovské cestě na sever. Nedaleko začínal les pěkně urostlých borovic, které už dlouho nevěděly, co je to kácení. Girin se zastavil, aby se Anny na něco zeptal, ale děvče, zamyšlené a spěchající, si položilo prst na ústa. Cesta se stočila od polí a přešla v pěšinku. Lesní tráva a keříčky byly vydatně smočeny rosou. Anna si podkasala vysoko sukni a rychle kráčela mokrýma bosýma nohama a obnošené Girinovy vysoké boty začaly čvachtat. Kolena v poněkud chladné bohaté rose zvlhla. Girin šel za pospíchající a mlčící Annou, plný očekávání čehosi pěkného. Úzký srpek měsíce visel nad přiblíživším se lesem, ale dával méně světla než veliké hvězdy a než viditelný záblesk svítání, které se rodilo vpravo za lesem.

Noční tma sa pomalu rozptylovala, za lesem vzplanuly červánky. Nevlídná šedá mlha naplnila les a jeho větvemi už prosvítalo východní nebe. „Tady je to, vidíš?“

„Co je tady?“

„Posvátná louka. Já sem už po několikáté běhám, než se rozední, omýt se v rose.“

„Jak to děláš?“

„Naučila mě to jedna stařenka. Svlečeš se do nahá a utíkáš, jak nejrychleji dovedeš, přes tu louku, potom zpátky, potom nalevo, napravo, kam tě oči vedou.