Ze začátku nemůžeš ani vydechnout, srdce se ti na chvilku zastaví, stoupne ti do krku, ta rosa je studená, je jí moc, z tebe jenom leje. Ale potom se rozehřeješ, tělo ti hoří jak plamen, všecka únava se ztrácí… Oblečeš se a jdeš domů, a v duši máš klid a jsi skrznaskrz čistý, jako kdybys býval v nebi! Toto místo není obyčejné, ale posvátné, staří lidé říkají, že tady před tisícem let stály modly, a že od těch dob je tato louka jako kruh. A trávu tady nežnou, říkají, že dobytek z ní onemocní: v těch rostlinách je veliká síla…”

„A ty se nebojíš, že onemocníš? Přece se při tom můžeš nachladit.“

„Ne, budu zdravější.

A děvče vzhlédlo upřeně na Girina. Už se rozednilo, ale hluboké stíny stále ještě dělaly Anninu tvář záhadnou, a ona celá, tak jak se vypjala na pozadí ranní záře, se Girinovi zdála vznešená.

„A není lepší vykoupat se v řece?“ zeptal se Girin, který se pokoušel odpoutat se od stále mocněji ho ovládajícího pocitu, že nyní musí s Annou promluvit otevřeně.

„Tady člověka opouští všechna špína, je, jako by se znovu narodil,“ odpověděla tiše Anna, „a já musím být čistá, čistá…” Děvče zmlklo, přikročilo až ke Girinovi a dívalo se mu široce otevřenýma očima do tváře.

Ptáci v probuzeném lese jásavě zpívali, šikmé sluneční paprsky roztínaly zářící vzduch mezi červenými kmeny borovic, a hrbolky bílého mechu vynikaly mezi záplavou naježených šišek. V dálce zazněla ještě nesmělá a malátná první píseň ženců. Anna si prohlížela Girina tak dlouho, že pocítil stísněnost. Neuměl a nechtěl se přetvařovat, ale protože se bál, že Annu urazí, pokusil se zakrýt žertem své city, lépe řečeno zakrýt, že je nemá. „Sedněme si,“ pravila úsečně a ukazovala na suchý mechový hrbolek. „Řekni mi, jsem pro tebe tak stará, nebo zkaže…“

„Co to povídáš, Anno,“ rozhořčil se upřímně Girin, „já … ty se mi líbíš, ale …“

„Dobře, nemusíš dál mluvit. Ty jsi hodně mladý, a já, já jsem poběhlice,“ řekla pevně a trpce Anna. Girin neodpovídal, chvílemi po děvčeti pokukoval a proklínal se za to, že jí nedovede vysvětlit, že miluje jinou …“