Melodie dávné písně byla přetržena jiným, pronikavým zvukem, který Girina přenesl o třicet let.

Vytí houkačky se rozléhalo po bulváru. Vůz záchranné stanice se hnal směrem k Běloruskému nádraží, aby byl zachráněn něčí život. A nebyli už ani student Girin, ani parné volž-ské léto, ani živá, zpěvná a smutná Anna. Zkušený lékař a vědec vstal pomalu z lavičky a zamířil k zastávce trolejbusu. Jeho neobyčejná paměť nezapomněla na nic z toho, co se sběhlo na Volze skoro před třiceti lety. Tenkrát mu dívka, když ho doprovázela na parník, řekla, že chce být stejně vzdělaná jako on. Svůj slib splnila. Začala studovat v Leningradě, potom se přestěhovala do Moskvy, stala se dobrou, třebaže ne proslulou zpěvačkou lidových písní.

Anna byla nadšená malířstvím a sochařstvím, seznámila se s Girinovým přítelem Proninem. Stali se přáteli, a potom mužem a ženou. Girin, zaneprázdněný svými výzkumy, býval v posledních letech před válkou zřídkakdy v Moskvě, ztratil Annu z očí, a jednoho dne se dověděl, že Anna padla na frontě jako dobrovolnice. A až na samém konci války dostal dopis od Pronina, který ležel v nemocnici s těžkým zraněním. Sochař věděl, že umírá, a prosil Girina, aby se na památku jeho dávného přátelství pokusil najít a uchovat jeho poslední dílo, nedokončenou sochu Anny. Zamkl sochu v ateliéru, než odjel na frontu několik dní po odjezdu své ženy. Přítel zemřel a Girin považoval za svou povinnost splnit jeho poslední přán.

Byť seberychleji minulo Girinovo první léto samostatných výzkumů v roce 1933, všechno, co se tehdy zběhlo, určilo na celý život jeho vědeckou dráhu a jeho zájmy, jeho další činnost.

Vyléčení Anniny matky ho přesvědčilo navždy, že duševní život má pro organismus člověka, i zdravého, i nemocného, mnohem větší význam, než mysleli jeho učitelé. Z toho se rodilo přesvědčení, že lidský organismus je tak složitý biologický stroj, že dřívější lékařská anatomie a fyziologie vlastně jen taktak naznačovaly hrubé obrysy této neuvěřitelně složité stavby těla.