„Mám tedy zazpívat, strýčku Michale?“ zeptalo se děvče. Bradáč vlídně přikývl.

Podle toho, jak děvčata napjala pozornost a veslaři zvedli hlavy, Girin poznal, že Ňuša je známá zpěvačka. Děvče se obrátilo po proudu, chytilo se zábradlí pramice a bosou nohu dalo na příčník. Chvilka ticha, a silný hlas, čistý mezzo-soprán, se nesl nad zamlženou řekou.

„Noc tmavá, tmavoučká, v domě ticho…“ Od dětství známá slova staré písně o těžkém údělu ženy zazněla s tragickou silou a s citem. Girin, sám milovník hudby a zpěvák, zatajil dech. Tato teskná píseň se velice hodila k podmračnému deštivému večeru na široké řece, k ztichlému hloučku lidí na staré pramici pokryté senem, k hudebnímu doprovodu skřípajících vesel.

A Ňuščin hlas se nesl jako racek nad Volhou.

„Jsem vzorná žena, jak věrný pes oddaná svému muži!“ Tragická píseň stesku a vzdoru dozněla.

„Ta ale zpívá…,“ usmál se obdivně modrooký veslař. „Tak, Ňušo, ještě něco!“

„Nech děvče odpočinout,“ ujal se zpěvačky starý převozník, „teď ať zazpívají jiní.“ Jeho oči uličnicky zasvítily a upřely se na Girina. „Tady ten študent, budoucí doktor… (Girin viděl, jak zpěvačka sebou trhla a zvedla hlavu) nám možná ukáže, jak zpívají v hlavním městě.“

„Já nejsem z hlavního města, jsem z Leningradu,“ opravil Girin stařečka. „A do doktora mám ještě tak daleko jako do nebe.“

„To je jedno, to je ještě lepší…, je to slavné město,“ nepřišel převozník do rozpaků. „Tak už spusť, študente…“

Girin chvilku přemýšlel, co má svým náhodným spolucestujícím zazpívat. A v náhlé touze zazpívat něco vážného a melodického, co by se hodilo k náladě tohoto večera na řece, ale nebylo přitom naplněno takovým zoufalým smutkem jako Nuščina píseň, zazpíval Girin Schubertovo Zastaveníčko.