„Tiše lkají moje písně noční tmou…“

Girin zpíval, a zpozoroval, jak se dívčina tvář stala přísnější, jak se její pružná a ladná postava napřimovala, jako by se snažila zachytit melodii celým tělem.

Snad ještě nikdy nezpíval s takovým zápalem. Když dozpíval, bylo chvilku ticho.

„Co čumíte, hoďte sebou, bude se muset natáhnout vlečné lano!“ přerušil mlčení bas starého převozníka. Veslaři začali rychle a prudce veslovat a pramice odbočila z proudu do klidné zátoky pod červenými srázy příkrého břehu. Ještě několik minut, a lýkové provazy byly navlečeny na kůly zaražené do dna Volhy. Veslaři vytáhli můstek, aby mohly sjet vozy.

„Moc pěkně zpíváš, študente!“ zvolal na Girina modrooký mládenec jako na dávného známého. „Měli byste se dát s Ňuškou do páru! Přijď zas, my tě převezeme zadarmo, když zazpíváš.“

Girin se na převozníky usmál a strčil desetikopejku do mozolnaté ruky strýce Michala.

„Pospícháš, doktore?“ zahuhlal stařeček. „Jdeš, jak hádám, do Nikolskýho?“

„Do Nikolského. Nemáte tam někoho známého?“ zeptal se Girin.

„Co potřebuješ, kvartýr? Jdeš do sovětu?“

„Kvartýr, tak na dvě neděle, chtěl bych se dohodnout s dobrými lidmi.“

„Ňušo, počkej!“ zvolal stařeček na zpěvačku, která už vyskočila na břeh. „Nevzala bys toho študenta na byt? Chalupu máte dost velkou!“

Děvče náhle polil ruměnec:

„Ano, ráda… možná že soudruh doktor poradí něco mamince… Jenomže, jak sám víte, nemáme co hostovi dát.“

„Což o to,“ zasáhl do debaty Girin, „žádné lahůdky ne-potřebuju, a mléko a chleba mi seženete, ne? Jestli nebudu překážet…“

„Kdepak,“ zaradovalo se děvče upřímně, „a když se vám u nás nebude líbit, můžete přece vždycky jít jinam.“ „Tak jste se dohodli,“ řekl spokojeně starý, jako by chtěl rychle jednání ukončit. „A ty, doktore, jestli nepospícháš, poseď a zakuř si se mnou. Chci se tě ještě na něco zeptat, co se týče vědy.“