„Dobrá. A jak vás najdu, Ňušo?“

„Když přijdete po této cestě k vesnici, uvidíte krajní dům. Vesnice není veliká, jedna ulice, levá strana je dlouhá, pravá je kratší. Hned napravo je kopeček a na něm je pětistěnný dům s vyřezávaným zápražím, přes příkop.“

„Podívejte se, děvčata, Ňuška si našla drahouška!“ vykřikla pisklavě jedna spolucestující, vysoká, v tmavě červeném květovaném šátku, „domlouvá se! Počkej, Ňuško, urazovský chlapec tě zvalchuje! A ten študent dostane taky!“

Děvče se otočilo, jako by je někdo švihl, a šlo rychle do vršku. Klouzalo na rozměklém žlutém jílu, ani se neohlédlo.

„Že vám není hanba, děvčata!“ rozzlobil se Girin.

„Proč hanba? Je to přece poběhlice, nic jiného. Tak co…“

„Táhněte, potvory!“ zvolal drsně starý převozník. „Dovedou člověka jenom ostouzet.“

„My víme proč!“ zakřičela děvčata sborem a se smíchem odcházela.

Starý se rozzlobeně mračil a nasypal si na dlaň z Girinovy krabičky machorku.

„Proč jsou na ni takové?“ zeptal se Girin. „Myslím, že je to docela hodné děvče.“

„To je tak, měla zatracený osud, myslím — jako Ňuška, takový tak hned nenajdeš. Já znám celou jejich rodinu.“

„Co se jí stalo? Taky jsem si všiml, že s ní není něco v pořádku.“

„Takové by si jenom slepý nevšiml. Budeš u nich a možná, že jim něčím pomůžeš, nějakou doktorskou radou. Jsem rád, že jsem tě k nim poslal na kvartýr…“

„Ale…“

„No no, necukej se, hned ti všecko vyložím. Víš, Ňuščin otec pracoval jako mistr na zdejší lodi, byl truhlář, přiženil se do chalupy její matky. Bojoval ve vojně s Němcema, a taky v občanský válce, vrátil se, pravda, ne jako straník, ale jako uvědomělej, a to se rozumí, byl hlava všeho novýho. Vesnice je to stará, bohatá, kulaci v ní jsou silní, a chalupníků, co kulakům nadržujou, je taky hodně, a Pavel, jako Ňuščin otec, se jim nelíbil. Sotva se začalo mluvit o kolektivizaci, začala kulacká patálie…“ Starý převozník se zachmuřil a zabafal z ukroucené cigarety.