„Povstání?“ zeptal se Girin.

„Ne, jenom tak, banditská střelba, zákeřnická. V noci střílejí do oken a na sovětské ouřady čekají za křovím… A tak se vypořádali také s Pavlem. Večer, když seděl s ženou a s Ňuškou u večeře, vtrhli do chalupy dva s revolverem, a s hroznýma nadávkama Pavla zastřelili. Pavlova žena, jako Ňuščina matka, se svalila jako mrtvá, a Ňuška, tenkrát docela malá holčička, se na ně vrhla jak dravec. No a jeden ten bandita ji tak třískl, že přišla k sobě až zadlouho.“

„Copak nikdo neslyšel, že se střílí?“

„Jejich dům, jak uvidíš, je na kraji vesnice. A i kdyby někdo střílení slyšel, lidi se báli.“

„A co bylo dál?“

„Ňuščina matka od té doby nevstala, nemluví, jenom tak bučí. Ruce i nohy má docela bez vlády. A Ňuška je u ní jak přivázaná, nemůže se přece od ní hnout. Pěkná domácnost, hospodářství, všecko je pryč. Co takové děvče zmůže? Mlátí sebou jak ryba o led, nádenicí, pere prádlo, protlouká se s malou zelinářskou zahrádkou.“

„A co kolchoz?“

„Tak se podívej,“ a převozník hrubě zanadával, „celou věc hned na začátku obrátili tak, jako by Pavla klepli ožralí při pranici. To je u nás dycky tak, když se něco semele, musí se obejít zákon, svede se to na ožralství. Ale já bych je, ty ochlasty, pořádně skřípl…,“ odplivl si stařeček. „Zkrátka, nebyla hned žádná podpora ani výpomoc, ledaže by někdo z hodných lidí dal kousek ze svého. Přitom je Ňuska hrdá, nevezme od každýho… a tak se děvčeti život nevyvedl a není vysvobození!“

„A proč jí říkají poběhlice?“

„Posud to sám, jestli se v tom vyznáš. Děvče je na vzhled moc pěkný, taková postava našince dycky přitahuje. Čím je kůžička pěknější, tím jsou lovci mazanější! Ti, co se nejlepší vyznají v ženských, začínají se za ní honit. A zelený mládí, horká krev, děvčeti se, to se ví, zatočila za horké noci hlava, a podlehla.