Přikázala jsem mu, aby mne zavezl do některého z malých kanálů. Nevím, řekla-li jsem to správně, když jsem svou žádost opakovala, zamířil s gondolou neochotně do úzkého kanálu. Chtěla jsem vidět, jak žijí prostí Benátčané. Je to hrůza. Kanály jsou tak úzké, že můžete protějšímu sousedu podat ruku. Voda tam páchne plísní, na hladině plavou slupky z pomerančů a všechno možné smetí, co lidé vyhodí z oken. Slunce do těch kamenných uliček nikdy nezavítá. A děti, ubohé děti! Nemají si ani kde zaskotačit. Bledé, rachitické, sedí na okenních římsách, odkud mohou spadnout do špinavého kanálu, a s nedětským smutkem hledí na proplouvající gondolu. Nejsem si jista, dovedou-li vůbec chodit.“

„Ale co se vám v Itálii líbilo?“

Vtom byl jejich rozhovor nejnečekanějším způsobem přerušen:

„Ruce vzhůru!“

Ohlédli se a uviděli před sebou Simpkinse s revolverem namířeným na Gatlingovu hruď.

Tajný už dlouho poslouchal jejich rozhovor, a čekal, zda se Gatling zmíní o svém zločinu. Když zjistil, že hovor je docela nevinný, rozhodl se vystoupit v roli varovatele, dychtícího zamezit dalším zločinům. „Miss Kingmanová,“ začal nabubřele, „je mou služební povinností i povinností čestného člověka varovat vás před nebezpečím. Nemohu nadále připustit tyto hovory o samotě. Musím vás upozornit, že Gatling je nebezpečný zločinec. A nebezpečný především pro vás, ženy. Zavraždil mladou lady, když ji nejdřív zapletl do tenat své výmluvnosti. Zabil ji a prchl, ale chytil jsem ho, já, Jim Simpkins —“ Domluvil a hrdě hleděl, jaký dojem jeho řeč způsobila. Nedá se říci, že dosáhl očekávaného efektu.

Slečna Kingmanová byla opravdu zmatená, rozčilená a uražená, ale spíš jeho nečekaným a hrubým vpádem, než tím, co říkal. A Reginald Gatling se vůbec nepodobal zničenému zlosynu, kterého právě odhalili. S obvyklým klidem přistoupil k Simpkinsovi. Nevšímaje si namířeného ústí, vyrval mu po krátkém boji revolver, odhodil jej stranou a tiše řekl: