„Vám zřejmě nestačí těch slíbených deset tisíc dolarů za to, že by mě někteří lidé moc rádi viděli na elektrickém křesle. Jen přítomnost slečny mi brání, abych se s vámi po zásluze vypořádal!“ Hádku přerušila miss Kingmanová:
„Slibte mi,“ pravila, když k nim přistoupila — obracela se hlavně k Simpkinsovi — „že se podobné scény nebudou opakovat. O mne se neznepokojujte, pane Simpkinsi, nepotřebuji ochranu. Schovejte si své účty, až vystoupíme na pevninu. Jsme tu tři, jenom tři lidé uprostřed nekonečného oceánu. Kdoví, co nás ještě čeká? Možná že každý z nás bude pro druhého nepostradatelný ve chvíli nebezpečí. Začíná být vlhko, slunce zašlo. Musíme se už rozejít. Dobrou noc!“ A odešli do svých kabin.
Sargasové moře
Jim Simpkins té noci spal špatně. Převracel se na lůžku ve své kajutě a naslouchal. Pořád se mu zdálo, že je Gatling někde nablízku, že se nepozorovaně plíží, aby se s ním vypořádal, pomstil se, možná aby ho zabil. Jsou slyšet něčí kroky. Kdesi vrzly dveře. Detektiv se v hrůze posadil na posteli.
— Ne, všude je ticho, zdálo se mi to. Eh, k čertu, jaká dusná noc! A ke všemu moskyti a komáři nedají člověku pokoj. Kde se mohla vzít všechna ta křídlatá havěť uprostřed oceánu? Bud třeštím, neboje nablízku země? Neměl bych se jít osvěžit?
Už nejednu noc se chodil Simpkins „osvěžovat“ do prostoru v kýlu parníku, kde byly zásoby konzerv a vína.
Prolézal ve tmě po hmatu známými přechody, až se dostal šťastně na místo; zhltl už pěkný doušek rumu, když náhle zaslechl podivný šramot.
Vtom labyrintu bylo těžké určit, odkud zvuky přicházejí. Simpkinse zamrazilo v prsou.
— Hledá. Tomu říkám pěkná hra na schovávanou. Jen aby mě nenašel do rána. Ale pak musím požádat o přímluvu slečnu Kingmanovou.