A se zatajeným dechem se začal plížit do nejodlehlejšího kouta, téměř u samého bednění. A právě tam uslyšel pojednou šramot, jako by se ze dna oceánu vynořila neznámá mořská příšera a třela se drsnou kůží o bok lodi. Tajemné zvuky zesílily. A vtom Simpkins ucítil, jak se pod měkkým nárazem zhoupl celý parník. Vlny ani podmořské skály nemohly způsobit takový zvláštní záchvěv. Za prvním nárazem následovalo ještě několik dalších, a zároveň se ozvalo tlumené zaúpění. Detektiva zachvátila ledová hrůza vzdálených zvířecích předků člověka, hrůza před neznámem. Běda tomu, kdo ji nedokáže hned potlačit, neboť slepé instinkty hasí každou myšlenku, ochromují vůli i sebekázeň. Simpkins ucítil v týlu mrazivý závan, vlasy na hlavě se mu zježily, zdálo se mu, že cítí napjatý každý chlup zvlášť. S divokým řevem, klopýtaje a padaje, řítil se vzhůru, na palubu.

Proti němu šel Gatling. Simpkins zapomněl na všechno kromě primitivního strachu a div se nevrhl v objetí toho, před nímž se právě zachraňoval jako myš v díře.

„Co je to?“ zeptal se písklavým šepotem — nervová křeč mu stáhla hrdlo — a chytil Gatlinga za ruku.

„Nevím víc než vy. Parník se lehce zhoupl na bok, potom klesla příď a znovu se zvedla. Rychle jsem se oblékl a jdu se podívat.“ Měsíc jasně osvětloval kus paluby. Poškozená část parníku se pohroužila do vody a paluba tu ležela téměř na úrovni s hladinou. „Podivné, podivné. Simpkinsi, sejděte sem přece, nebuďte zbabělec.“

„Děkuji vám, vidím dobře i odtud.“

„Simpkinsi, to jste vy? Co se tam stalo?“

„Slečno Kingmanová, prosím vás, pojďte sem,“ řekl Gatling, když uviděl Vivianu.

Došla ke Gatlingovi a za ní se osmělil sejít i Simpkins. Přítomnost dívky ho uklidňovala.

„Prosím, podívejte se, slečno!“

Vjasném svitu měsíce se zřetelně bělala paluba. A na bílém podkladu vystupovaly temné skvrny a stopy. Jako by nějaké obrovské zvíře vylezlo na palubu, opsalo půlkruh a svalilo se přes pravý okraj. Přitom zlámalo železné příčky zábradlí jako stébla.