„Všimněte si, že to vypadá jako stopy těžkého břicha, vlekoucího se po palubě. A po stranách otisky tlap, či spíše ploutví. Navštívila nás nějaká neznámá nestvůra.“

Simpkinsovi se znovu udělalo zle a začal nepozorovaně ustupovat po šikmé palubě.

„A co je tohle za smetí? Nějaké rostliny — zřejmě tu zůstaly po tajemném návštěvníkovi.“ Miss Kingmanová zvedla z podlahy mořskou řasu.

Gatling si ji pozorně prohlédl a nespokojeně pokýval hlavou:

„Sargassum, shluky červenohnědých vodních řas. Ano, omyl je vyloučen! Jsou to sargasové řasy. Vida, kam nás to zaneslo. K čertu! Věc začíná vypadat špatně. Musíme posoudit situaci.“

Všichni tři vystoupili na horní palubu. Nebezpečí je sblížilo. Simpkins mávl rukou nad svými „právy“, pochopil, že je mohou zachránit jen Gatlingovy vědomosti, zkušenost a energie.

Ze všeho nejvíc detektiva znepokojovala neznámá příšera. Nějakým sargasovým řasám nepřikládal důležitost.

„Gatlingu, co vy soudíte o našem nezvaném hostu?“ zeptal se, když usedli všichni do proutěných židlí.

Gatling pokrčil rameny a dál otáčel řasou v ruce.

„Není to chobotnice ani žralok, a také žádný jiný ze známých obyvatel moře. Možná že v tomhle tajemném koutku Atlantského oceánu žijí dosud nevídané příšery, nějací plesiosauři, kteří se tu uchovali z prehistorických dob.“

„A najednou vylezou z vody a začnou nás pronásledovat?“

„Musíme se připravit na všechno. Ale přiznám se, že mě ani tolik nelekají neznámé příšery, jako tady ta snítka,“ a ukázal vodní řasu. „Parník je příliš veliký a pevný i pro neznámé podmořské obry. Nemohou proniknout do našich úzkých kajut. A konečně, máme zbraně. Ale jaká zbraň zvítězí nad tímhle?“ A znovu ukázal na snítku mořské řasy. „Co strašného je na takové nicotné rostlince?“ zeptal se Simpkins. „To, že jsme zapadli do Sargasového moře, do tajemného moře, které se prostírá na západ od Azor. Je šestkrát větší než Německo a celou jeho plochu pokrývá hustý koberec mořských řas. Španělsky se řasy jmenují „sargasy’, a odtud má název i moře.“