„Jak to, moře uprostřed oceánu?“

„Tuhle otázku nerozřešili dosud ani vědci. Jak jistě víte, teplý Golfský proud teče ze zálivů Floridy na sever ke Špicberkám. Ale cestou se proud rozděluje a jedno rameno se vrací na jih, k Azorským ostrovům, vede k západním břehům Afriky, a konečně se půlkruhem vrací k Antillským ostrovům. Vzniká obrovský teplý kruh, který uzavírá, chladnou, klidnou vodu, Sargassové moře. Podívejte se na moře!“

Všichni se ohlédli a byli ohromeni: hladina oceánu ležela před nimi nehnutě jako stojatý rybník. Bez nejmenší vlnky, bez pohybu, bez jediného šplouchnutí. První paprsky vycházejícího slunce ozářily to podivné, ztrnulé moře, které vypadalo jako jednolitý koberec bledě zelených řas.

„Nechci vás lekat, Simpkinsi, ale běda lodi, která zapadne do té „kádě vodních řas’, jak nazval Sargasové moře Kolumbus. Šroub, i kdybychom jej měli v pořádku, nemohl by pracovat, protože by namotal řasy a zastavil by se. Vodní řasy zadržují plachetnice, nedovolují dokonce ani veslovat. Krátce řečeno, pevně drží svou oběť.“

„Co tedy s námi bude?“ zeptal se Simpkins.

„Pravděpodobně to, co s ostatními. V Sargasovém moři je úsek, kterému se říká hřbitov lodí. Málokomu se poštěstí dostat se odtud. Jestliže lidé neumřou hladem, žízní nebo na žlutou zimnici, žijí, dokud se jejich loď nepotopí tíhou narůstajících polypů nebo následkem trhliny. A moře pomalu přijímá novou oběť.“ Miss Kingmanová pozorně naslouchala.

„Hrozné!“ zašeptala s očima upřenýma na nehybnou zelenou plochu.

„V každém případě jsme na tom líp, než mnozí naši předchůdci. Parník se dobře drží na vodě. Třeba se nám podaří spravit trhlinu a vypumpovat vodu. Zásoby potravin pro nás tři stačí na několik roků.“