„Roků!“ vykřikl Simpkins a nadskočil na židli.
„Ano, milý Simpkinsi, možná, že několik roků budete muset čekat na slíbenou odměnu. Vzmužte se!“
„Kašlu na odměnu, jen kdybych se dostal z té břečky!“
* * *Jeden jako druhý se vlekly úmorné horké dny. Mračna neznámého hmyzu stála nad nehybným močálem. V noci nedali člověku moskyti spát. Jindy se na moře položila mlha jako smuteční závoj. Naštěstí byla na parníku pěkná knihovna. Miss Kingmanová hodně četla. Po večerech se všichni scházeli ve velkém příjemném salónu. Viviana zpívala a hrála na klavír. Simpkins se na těchto večerních sedánkách objevoval stále častěji s lahví vína. Ze žalu začal pít. Gatling musil zamknout vinný sklep. Simpkins se pokoušel protestovat, ale Gatling byl neúprosný.
„To by tak ještě scházelo, abychom s sebou vozili opilce v deliriu tremens. Pochopte přece, hloupý člověče, že se co nejdříve zahubíte, jestli nepřestanete!“
Simpkinsovi nezbývalo, než se podrobit.
V říši mrtvých
Zdálo se, že parník stojí bez pohnutí. Ale jakýsi pomalý proud ho zřejmě unášel doprostřed Sargasového moře; stále častěji potkávali poloshnilé, zezelenalé trosky lodí. Zjevovaly se jako umrlci s obnaženými žebry a polámanými stěžni, nějakou dobu sledovaly parník a pomalu uplouvaly do dáli. Za nocí strašily Simpkinse „přízraky“. Ze zelené mořské hladiny vystupovaly náhle podivné sloupy bledé mlhy, podobající se lidem v savanách, pomalu klouzaly, houpaly se a rozplývaly. To unikaly páry v místech, kde v jednolitém koberci vodních řas byla nepokrytá hladina. Jedné měsíčné noci se přiblížila k parníku polozhroucená briga holandské výroby. Byla natřena černou barvou se zářivým zlacením. Stěžně a část lodních košů byly strženy, kotevní viják rozbitý. Se smíšeným pocitem zvědavosti a hrůzy hleděla Viviana na mrtvý koráb. Možná že je to jejich budoucnost; přijde čas, a jejich parník bude právě tak brázdit moře, neoživený ani jedinou lidskou bytostí. A vtom zvolala: