„Pohleďte, pohleďte, Gatlingu!“

Opřený o zlámaný stěžeň, stál tam člověk v rudé čapce. V temné, skoro černé tváři mu v jasném svitu měsíce zářily zuby. Usmíval se, široce se usmíval. U nohou mu ležela láhev.

Vědomí, že nejsou sami, že v té zelené poušti existuje další živá lidská bytost, všechny vzrušilo. Simpkins i Gatling hlasitě zavolali a zamávali rukama. Člověk v rudé čapce, se stále stejným úsměvem, máchl také rukou, ale nějak divně, jako by ukazoval na něco za sebou. A ruka mu okamžitě klesla jako cár. Měsíc zašel za mrak a člověka už nebylo vidět. Ale briga připlouvala pořád blíž a blíž k parníku. Nakonec se briga skoro dotýkala trupu lodi. V té chvíli vyšel měsíc a ozářil podivný, hrůzný obraz.

Ke trosce stěžně byl přivázán kostlivec. Zachovaly se na něm ještě cáry šatů. Paže držely dosud pohromadě, ale ostatní kosti už dávno vypadaly z ramenních kloubů a válely se po palubě. Kůže na obličeji se uchovala, vysušená žhavým sluncem. Na pergamenové tváři lebky svítil úsměv. Temeno pokrývala napůl ztrouchnivělá čapka. Okamžik, a Gatling skočil na palubu brigy.

„Co děláte, Gatlingu? Briga se může od parníku vzdálit. Pak zahynete!“

„Nemějte obavy, slečno, stačím se vrátit. Je tu cosi zajímavého.“ Gatling přiběhl ke kostlivci, uchopil zapečetěnou láhev a skočil na palubu parníku ve chvíli, kdy briga odplula už skoro o metr. „Vy jste zešílel,“ uvítala ho pobledlá Viviana, potěšená, že se šťastně vrátil. „Kvůli čemu jste vlastně tak riskoval?“ ptala se, hledíc na láhev. „Téhle dobroty máme u nás dost.“

„Tak se podíváme.“ Gatling urazil hrdlo láhve a vytáhl polozpráchnivělý svitek modravého papíru. Vybledlá, téměř zrzavá písmena se dala ještě rozluštit.

V listě, psaném zřejmě husím brkem, s podivnými ozdobami a kudrlinkami, stálo:

„Ať jsi kdokoliv, křesťan či nevěřící, do jehož rukou se dostane tato láhev, prosím a zapřísahám té, vyplň mou poslední vůli! Najdeš-li mě po mé smrti na brize, vezmi peníze, co leží v bílém koženém válku v kapitánské kajutě, 50 tisíc holandských guldenů ve zlaté.