Když Gatling dočetl, rozhostilo se mlčení.
„Jak je to děsivé a zvláštní! Nebožtík si přeje, abychom vyřídili pozdrav jeho ženě, která je už nějakých dvě stě let mrtvá.“ Dívka se zachvěla a dodala: „Kolik hrozných tajemství střeží tohle moře!“
„Padesát tisíc guldenů,“ uvažoval Simpkins nahlas a sledoval pohledem uplouvající brigu. „Kolikpak to asi bude podle dnešního kursu.?“
ČÁST DRUHÁ
Tichý přístav
„Země! Země! Slečno Kingmanová! Gatlingu! Pojďte sem honem! Blížíme se k nějakému přístavu. Už jsou vidět vrcholky stěžňů a komíny parníků. Tamhle! Tady se dívejte. víc doleva!“ Gatling se podíval dalekohledem.
„Přístav, který jste objevil, vypadá po čertech divně, Simpkinsi. Ten váš přístav se táhne na mnoho mil; samé stěžně, komíny, a znovu stěžně. Ale všimněte si, že ani jediný komín nekouří, a stěžně. jejich lanoví, plachty? Podívejte se, slečno Kingmanová,“ a Gatling jí podal dalekohled.
„Ano, je to spíš jakýsi hřbitov lodí,“ zvolala Viviana. „Stěžně a komíny jsou polámané, z plachet zůstaly jen cáry. A pak. kde je země? Vůbec nic nechápu.“