„Snad přízraky starých holandských mořeplavců, ne?“

„To uvidíme. Ať už tu bydlí kdokoli, v každém případě bude lépe, dovíme-li se o nich my první. Ostrov se může stát naším hrobem, ale kdoví, možná že tu najdeme prostředek k záchraně. Musíme prozkoumat lodi, zda by některá nebyla schopna plavby.“

„Prozkoumat lodi!“ Simpkins si vzpomněl na „Martu“ s jejími padesáti tisíci zlatých guldenů. Váhal.

„Jak bychom tu mohli nechat slečnu samotnou?“

„O mne strach nemějte. Nebojím se přízraků,“ odpověděla.

„Víte, co uděláme, slečno,“ navrhl Gatling, „dejte na ohniště slámu; bude-li vám hrozit nějaké nebezpečí, podpálíte ji; my uvidíme dým z komína a pospíšíme vám na pomoc. Jdeme!“

Gatling přelezl na vedlejší tříplachetnici „Victorii“ z osmnáctého století. Simpkins ho neochotně následoval. Pomalu se prodírali do nitra ostrova.

Nikde na světě snad neexistovala žalostnější podívaná nad tento hromadný hřbitov. Moře pochovává ztroskotané lodi, země lidi. Ale zdejší hřbitov nechával své mrtvé nepohřbené, v plném jasu žhavého slunce. Bylo třeba stoupat velmi opatrně. Prohnilé desky se chvěly pod nohama. Každou minutu se poutníci vydávali v nebezpečí, že se propadnou do hlubiny. Proto měli oba s sebou provaz, aby si v nouzi mohli vzájemně pomoci. Zábradlí se dávno zřítila. Útržky plachet se při sebemenším doteku rozpadaly v prach. Všude ležela vrstva dějícího prachu a hnilobné zeleně. Na mnoha palubách se povalovaly kostry, svítící na slunci vybělenými kostmi, na některých se dosud temněla kůže nebo cáry oděvu. Z polohy koster a proražených lebek se dalo soudit, že lidé před smrtí zešíleli, a pak se hádali, rvali a druh druha surově ubíjeli, jako by se chtěli pomstít za všechna utrpení a zničený život. Každá loď byla svědkem veliké tragédie, která se na ní odehrála před padesáti, sto nebo dvěma sty lety.