Jakou nelidskou hrůzu, jaké strasti musily zakusit živé bytosti, jejichž lebky tu cenily zuby ve slunečním žáru! A všechny se usmívaly, usmívaly se od ucha k uchu.

I Gatlingovi se dělalo nanic z těch vyceněných zubů, ale Simpkinsem třásla zimnice.

„Pojďme odtud!“ prosil. „Nemohu už dál!“

„Počkejte, tamhle je docela zachovalá loď. Bude zajímavé sestoupit do kajut.“

„Po schodech, které se vám proboří pod nohama!“ Simpkinse náhle popadl vztek. „Gatlingu! Neudělám víc ani krok. Už toho mám dost. Žádám vás, abyste mi přestal poroučet. Zapomněl jste, kdo jste vy, a kdo jsem já! Kam mě vedete? Proč? Abyste mě někde shodil, a tak se mne bez hluku zbavil. Ó, já vím, že vám překážím!“ Gatlinga ta řeč rozzuřila.

„Mlčte, Simpkinsi, nebo vás opravdu hodím přes palubu!“

„To není tak snadné,“ procedil Simpkins jízlivě, opřel se o dřevěné hrazení a namířil na Gatlinga ústí revolveru, Gatling rychle pokročil kupředu, ale než mohl Simpkinse chytit za ruku, ozval se výstřel a zvuk bortícího se zábradlí. Kulka prolétla Gatlingovi nad hlavou. V té chvíli uviděl, jak Simpkins nesmyslně máchl rukama ve vzduchu a sletěl přes palubu, současně s troskami prohnilého pažení. Voda za lodí dutě pleskla. ticho. pak bylo slyšet Simpkinsovo frkání. Gatling pohlédl dolů. Detektiv se čvachtal v zelené kaši vodních řas. Visely mu s hlavy jako girlandy, omotávaly mu paže a držely pevně svou oběť. Simpkins napjal všechny síly, aby se zachytil za bednění korábu. Po mnoha pokusech se mu to podařilo. Ale ruce měl zesláblé a řasy ho táhly dolů, mnoho nechybělo, a šel by ke dnu. Gatling odstoupil, usedl na sud a zapálil si dýmku. „Gatlingu, odpusťte. Byl jsem hloupý osel,“ slyšel Simpkinsův hlas, ale kouřil mlčky dál.

„Gatlingu. zachraňte. Gatlingu!“

Gatling přistoupil k brlení. Rozmýšlel se. Přece jen člověk prosí o pomoc. Ale jaký člověk? Prodejný detektiv, špehoun, který ani po zachránění nebude váhat a odevzdá Gatlinga úřadům, jen aby dostal svých třicet stříbrných.