„Ne, ne,“ Gatling si znovu sedl a začal zuřivě kouřit. „Gatlingu, zapřísahám vás! Gatlingu! Gatlingu!“ sténal Simpkins. Gatling dál bafal dýmku.

„Ga-a-t…“ a náhle křik přešel v jakýsi zalykavý nářek.

Gatling zaskřípal zuby, odhodil dýmku, rychle rozmotal konec provazu a hodil jej tonoucímu.

Posledními silami Simpkins zachytil provaz, ale jakmile ho Gatling začal vytahovat, padl zpátky do vody, neboť řasy ho pevně držely a v rukou už neměl sílu.

„Uvažte si provaz kolem těla!“ křikl na něho Gatling. Simpkins se jakž takž omotal, udělal uzel a začal se vznášet k palubě. Když konečně stál před Gatlingem, byl tak dojat, že bez přestání jenom opakoval: „Gatlingu, Gatlingu, Gatlingu,“ a podával mu ruku. Gatling se kabonil, ale když uviděl v očích zachráněného upřímnou, živelnou radost, dobrácky se usmál a pevně stiskl mokrou ruku. „Gatlingu, nemohu vám vyjádřit.“

„Počkejte.“ zarazil se náhle Gatling a rychle vytrhl svou ruku. „Heleďte, na našem parníku se kouří z komína. Slečna Kingmanová nás volá. Něco se tam stalo. Poběžme!“

Obyvatelé ostrůvku

Když Viviana osaměla, začala připravovat snídani. Očistila a upekla rybu ulovenou Gatlingem, sešla do prostoru v lodním kýlu a vzala ze skladu několik pomerančů. Nato s taškou v ruce vystoupila opět na palubu a spatřila nezvyklý obraz: za jídelním stolem, či správněji na stolech a na židlích, hospodařily opice. Vřeštěly, praly se, házely po sobě keksy a vycpávály si tváře cukrem. Jakmile se objevila miss Kingmanová, zpozorněly a ustoupily k hrazení. Viviana se rozesmála a hodila jim pár pomerančů. Rázem zavládly přátelské vztahy. Šimpanzové se porvali o pomeranč, pak s poklonami a směšným pitvořením přihopsali k dívce a začali ji odvážně brát plody přímo z rukou. Nebylo pochyb, že jsou na společnost lidí zvyklí.