A skutečně, lidé na sebe nedali dlouho čekat. Zaujatá zábavnými kousky nečekaných hostí, miss Kingmanová neviděla, že přes okraj parníku vyhlédly opatrně dvě hlavy. Když se neznámí muži přesvědčil, že na palubě není nikdo kromě ženy, rychle přelezli pažení a s puškami přes ramena se blížili k dívce. Sotva uviděla tu podivnou dvojici, vykřikla překvapením.

Jeden z mužů byl tlusťoučký, krátký mužík, s otylou, dávno neholenou tváří. Měl bledý obličej, nepoznamenány jižním sluncem, a jeho oblek a celý zevnějšek udivovaly na první pohled značnými kontrasty. Na hlavě mu seděla zmačkaná ušpiněná buřinka, prosvítající mnoha otvory. Smoking, nehledě na záplaty a díry, nesl ještě stopy dobrého střihu. Ale kalhoty byly v nejžalostnějším stavu a roztřepené cáry nohavic mu sahaly jen pod kolena. Sešlapané lakýrky a rozervaná foulardová mašle doplňovaly výstroj.

Druhý muž byl vysoký, opálený, samý sval. Měl černý plnovous, na hlavě široké sombrero. Ve vysokých botách a tmavé košili s vyhrnutými rukávy připomínal mexického pastevce. Jeho pohyby byly rychlé a úsečné. „Bonjour, mademoiselle,“ pozdravil tlusťoch a co nejgalantněji se uklonil. „Dovolte, abych vám blahopřál ke šťastnému příjezdu na Ostrov ztracených lodí.“

„Děkuji vám, i když bych svůj příjezd rozhodně nenazvala šťastným. Co si přejete?“

„Nejdříve dovolte, abych se představil: Arístide Daudet. Ano, ano, Daudet je mé jméno. Jsem Francouz.“

„Snad příbuzný spisovatele Alfonse Daudeta?“ zeptala se mimovolně miss Kingmanová.

„E-e… ne že by… tak… vzdálený. Ačkoli jsem měl, abych tak řekl, jisté vztahy k literatuře. Největší továrny na papír a. na tapety v jižní Francii.“

„Nežvaň zbytečně, Řípo,“ řekl zamračeně a zlostně jeho společník. „Jak jste netaktní, Floresi! Kdy už vás naučím, jak se chovat ve slušné společnosti? A prosím, abyste mi neříkal Řípo.