Ukázalo se, že Ostrov ztracených lodí má docela slušné dopravní spoje. Když přešli starou třípalubovou fregatu, Řípa, jdoucí první, vyvedl zajatce „na cestu“. Byly to mosty, klenoucí se mezi koráby a nad propadlými palubami. Podél celé cesty se táhl jakýsi drát, připevněný k nízkým sloupům a zachovaným stěžňům.

„Sem, sem! Pozor, ať špatně nešlápnete, slečno,“ upozorňoval přívětivě miss Kingmanovou. Za ní šel Gatling a Simpkins. Zamračený Flores, se sombrerem vraženým do čela, uzavíral průvod. V půli cesty začali potkávat ostrovany, oděné v cáry. Byli zarostlí a opálení; seveřané s bledou pletí, snědí obyvatelé jihu, několik černochů, tři Číňané.

Všichni s dychtivou zvědavostí hleděli na nové přírůstky. Uprostřed ostrova, mezi nevelkými plachetnicemi všech dob a národů, se tyčila velká, dosti zachovalá fregata „Elisabeth.“

„Gubernátorovo sídlo,“ pronesl uctivě Řípa.

Na palubě rezidence stálo čestnou stráž šest námořníků v zachovalých stejnokrojích a se zbraněmi v rukou. Gubernátor přijal hosty ve velké kajutě.

Po stísňujícím pohledu na zničené lodi, tato kabina člověka mimoděk udivovala.

Vypadala úplně jako obytná místnost. A byla zařízena skoro přepychově. Jen určitá pestrost stylů svědčila o tom, že sem bylo sneseno všechno nejlepší ze všech lodí, které kdy přirazily k podivnému ostrovu. Drahé perské koberce pokrývaly podlahu. Na stojanech stálo několik pěkných čínských váz.