Tmavé vyřezávané stěny z černého dubu zdobily nádherné obrazy holandských, španělských a italských mistrů, Velasqueze, Ribeira, Rubense, Tiziana i vlámského krajináře Tenierse. Byla tu studie psa číhajícího na zvěř, a hned vedle visel překrásný japonský obraz vyšitý hedvábím, představující v Goshunově slohu jeřába na zasněženém pařezu a kužel hory Fudžijamy. Na velkém kulatém stole stály broušené benátské vázy ze šestnáctého století, francouzské bronzové svícny z dob Direktoria a několik vzácných růžových mušlí. Těžký vyřezávaný nábytek, potažený prolamovanou vepřovici se zlatým lemováním, dodával kajutě solidní vzhled. Opřený o knihovnu stál gubernátor ostrova, kapitán Fergus Sleyton. Od ostatních obyvatel ostrova se výhodně lišil pevnou postavou, hladce vyholenou tváří a bezvadným kapitánským stejnokrojem. Poněkud rozpláclý nos, masivní brada a smyslná ústa působily dost nepříznivým dojmem. Šedé, chladné oči se upřely na příchozí. Hleděl na ně mlčky a klidně, jako by je zkoumal a cosi rozvažoval. Byl to pohled člověka, který si zvykl rozhodovat o osudech lidí, aniž se staral o jejich osobní přání, záliby nebo zájmy. Zavadil pohledem o Simpkinse, a neuznávaje ho patrně za hodna pozornosti, zahleděl se dlouze na miss Kingmanovou, pak přenesl zrak na Gatlinga, a znovu na Vivianu. Ta mlčenlivá prohlídka přiváděla dívku do rozpaků a Gatlinga začala dopalovat.

„Dovolte, abychom se představili: Reginald Gatling, slečna Viviana Kingmanová a pan Jim Simpkins, cestující z parníku Benjamin Franklin, který ztroskotal.“

Sleyton nevěnoval Gatlingovi pozornost a dál hleděl na Vivianu. Potom k ní přistoupil, vlídně ji pozdravil, podal přezíravě ruku Gatlingovi i Simpkinsovi a vybídl je, aby usedli. „Ano, vím,“ pronesl, „vím.“

Gatling byl nesmírně překvapený, když Sleyton přesně ukázal, kde a kdy jejich parník ztroskotal. O tom nikdo z nich ostrovanům neříkal. Sleyton se obracel skoro výhradně k miss Kingmanové. „Zanesla-li vás náhoda na tento smutný ostrov, slečno, pak my, ostrované, musíme jen blahořečit osudu za tak skvělý dar,“ plácl nemístně nemotornou poklonu, bez nejmenšího úsměvu. „Já, bohužel, nehodlám děkovat osudu, který se mnou tak naložil,“ odpověděla Viviana.