„Kdoví, kdoví,“ opáčil záhadně Sleyton. „Nežije se zde tak špatně, jak se snad na první pohled zdá. Pěstujete hudbu, zpíváte?“

„Ano.“

„Výborné! Skvělé! Najdete zde nádherný érardovský klavír a bohatou notovou knihovnu. Knih máme také dost. Mezi našimi ostrovany jsou zajímaví lidé. Třeba takový Řípa. Pravda, pořádně zpustl, ale hodně viděl, mnoho zná, a kdysi měl pěkné postavení. Teď už je směšný, nicméně je zajímavý. A pak Luders, Němec. Je to náš historik a vědec. Studuje historii lodního stavitelství; vždyť náš ostrov je skutečné muzeum, nemám pravdu?“

„Historii lodního stavitelství? To je zajímavé,“ řekl Gatling.

„Souvisí to nějak s vaším povoláním?“ zeptal se lhostejně Sleyton a pohlédl na něho přimhouřenýma očima.

„Ano, jsem lodní inženýr,“ odpověděl Gatling.

Viviana k němu udiveně vzhlédla. Neměla o tom ani tušení.

„Pak tedy budete mít zajímavého společníka, pane.“

„Gatling.“

„Pane Gatlingu. Luders sebral nejzajímavější bibliotéku z lodních žurnálů i posmrtných zápisků lidí, kteří na okolních korábech zemřeli. Ale. takový materiál vám neradím číst. Stačil by sice pro desítky romanopisců, ale je příliš chmurný, přespříliš. Sargasové moře se vám po přečtení bude zdát jedním z okruhů Dantova pekla.“

„Zřejmě jste na lodích našli i mnoho. všelijakých vzácností?“ prohodil Simpkins.

Sleyton se na něho pozorněji zadíval, jako by ho v duchu odhadoval, a řekl:

„Ano, jsou tu i.“ záměrně učinil stejnou pomlku jako Simpkins — „vzácnosti. Máme celé muzeum. Ukážu vám je někdy, zajímáte-li se o vzácnosti. Ale čeho se nám, bohužel, nedostává,“ obrátil se Sleyton znovu k miss Kingmanové, „je dámská společnost. Po smrti mé paní,“ Sleyton povzdechl, „zůstaly na ostrově jenom dvě ženy: Maggie Floresová a Ida Daudetová čili Řípová, jak u nás říkají jejímu muži. Je to stará poctivá žena. Svěřím vás její péči.“