„Jídlo je na stole,“ oznámil černý sluha, přistrojený na počest nových osídlenců do fraku a bílých rukavic.

„Prosím, abyste se mnou trochu pojedli na oslavu vašeho příjezdu,“ a gubernátor odvedl hosty do jídelny k pěkně prostřenému stolu. Při přesnídávce Sleyton znovu udivil Gatlinga svou informovaností o všem, co se děje ve světě. Sleyton věděl i nejnovější zprávy. Gubernátor zpozoroval překvapené pohledy a poprvé se ješitně usmál. „Jsme, chcete-li, Robinsoni, ale Robinsoni dvacátého století. Všimli jste si drátů připevněných ke stěžňům a sloupům? Ostrov ztracených lodí má telefonní spojení. Mohli bychom zřídit i elektrické osvětlení, ale nemáme dost paliva. Zato máme radiovou přijímačku, a dokonce i reproduktor. To všechno jsme získali z radiofikovaných lodí, zanesených k ostrovu v posledních letech. Chcete si poslechnout?“ Sleyton zapnul přijímač. A v kajutě staré fregaty, uprostřed Ostrova ztracených lodí, zazněla náhle moderní píseň v přednesu známé zpěvačky z New Yorku, kterou miss Kingmanová nejednou poslouchala. Ještě nikdy ji tóny písně tak nedojaly.

Nový život

Ženská část ostrova přijala miss Kingmanovou s nejvřelejší účastí. Jestliže mezi Maggií Floresovou a Vivianou zavládly vztahy vrstevnic, pak stará, na pohled přísná, ale dobrá Daudetova žena Ida zaujala k dívce od začátku postoj starostlivé matky. Žen bylo na ostrově tak málo! Přitom paní Daudetova důvodně předpokládala, že Viviana bude její záštitu potřebovat. A rozhodla se o dívku pečovat. Maggie hned první den vyprávěla Vivianě svůj smutný příběh. Když ji osud uvrhl na ostrov, musela se podřídit zdejším „zákonům“ a provdat se za gubernátora Ferguse Sleytona. Z manželství se jí narodilo dítě, které je v současné době jediným představitelem nového pokolení na Ostrově. Fergus byl na ni hrubý a surový, ale ona trpěla. Za první světové války zanesl proud k ostrovu německou ponorku, a na ní kapitána, námořníka a mladou Francouzku z osobního parníku, který ponorka potopila.