„Ale povězte mi, nemohou se všechny tyhle lodi potopit?“

„Náš profesor Luders říká, že tu není velká hloubka. Koráby tu prý tonuly několik staletí, dno se zvedalo. A dneska skutečně žijeme na opravdovém ostrově ze ztroskotaných lodí. Máme tu oblíbená místa procházek, máme své ulice i náměstí, a na palubách velkých lodí jsou „hory’ a „údolí“. Žije s námi šest opic, několik psů a ochočených ptáků, které jsme chytili, když odpočívali na ostrově v době přeletu.“ Stařena povzdechla. „Co říci? Člověk přivykne všemu. Ale přece jen bych ještě ráda viděla zemi a složila své staré kosti do hlíny.“ Maggiiny obavy se potvrdily. Viviana se měla brzy střetnout se Sleytonem.

Pozval ji k sobě večer na čaj. A když přišla, skoro bez úvodu jí nabídl, aby se stala jeho ženou. Dívka rozhodně odmítla. Sleyton ji začal prosit, potom vyhrožovat.

„Pochopte, že je to nezbytné. A ve vašem vlastním zájmu. Se mnou budete v bezpečí, získáte všechno, co potřebujete, dostane se vám skvělé obsluhy a péče.

Vím, že váš otec je bohatý. Ale celé jeho bohatství je nic ve srovnání s tím, co mám já. Ukážu vám plné sudy zlata, hromady briliantů a perly. Můžete si plnýma rukama brát drahokamy z mých pokladů. Všechno bude vaše.“

„Nejsem dítě, abych si hrála s kamínky. A zde se všechny poklady hodí jen k tomu, aby je člověk přesypával z dlaně do dlaně.“

„Svolte! Souhlaste po dobrém, jinak.“ a pevně jí sevřel ruku nad loktem. „Nezapomněla jsem tu podnos?“ zeptala se náhle paní Daudetová a vstoupila do kajuty. Sleyton se mimoděk zamračil, odstoupil od Viviany a mlčky vyčkával.

Stařena dál pobíhala po místnosti. Ztratil trpělivost: „Brzy už odtud vypadnete?“

Paní Daudetová si založila ruce v bok a zaujala bojovnou pózu. Změřila si Sleytona od paty k hlavě, a náhle na něho zaútočila jako kvočna, bránící své kuře: