„Zevnitř není nic roztaveného. Žádný div ostatně, keramit je velice špatný vodič tepla.“

„Co abychom to zkusili ještě jednou?“ navrhl Doktor a položil ruku na kolo.

„Nemá to cenu,“ protestoval Chemik.

Inženýr položil ruku na dveře a vyskočil rovnýma nohama.

„Hoši! Potřebujeme vodu! Moře studené vody!“

„Nač?“

„Dotkněte se záklopky — horká, co?!“

Dotklo se jí několik současně vztažených rukou.

„Skoro pálí,“ řekl kdosi.

„To je naše štěstí!“

„Jak to?“

„Trup je rozpálený, roztáhl se, a dveře taky. Když budeme dveře ochlazovat, smrští se, a dají se třeba otevřít.“

„Voda, to nic není. Možná, že ještě máme led. Měl by být v mrazicích pultech,“ řekl Koordinátor.

Jeden po.druhém seskakovali na dno chodby, která duněla dusotem běžících nohou.

Koordinátor zůstal u vchodu s Inženýrem.

„Povolí?“ řekl tiše jakoby pro sebe.

„Pokud se neroztavily,“ zabroukl Inženýr. Rozpjatýma rukama objížděl po obrubě dveří a zkoušel jejich teplotu. „Keramit začíná měknout při teplotě vyšší než 3.700 stupňů. Nevšiml sis, kolik měl plášť na konci?“

„Na konci ukazovaly všechny ciferníky, co je napadlo. Když jsme zarazili na brzdících tryskách, jestli se nemýlím, bylo to dva a půl.“

„Dva a půl tisíce stupňů, to by ještě ušlo!“

„Ano, ale pak.“

Přímo nad vodorovně skloněným závěrem se objevila uhřátá tvář Chemika. Svítilnu měl připnutou na krku, kolébala se, světlo poskakovalo po kouscích ledu, které trčely z kbelíku. Podal jej Koordinátorovi.

„Počkej, ty… Jak to vlastně budeme ochlazovat…“ ptal se Inženýr ustaraně. „Moment.“

Zmizel ve tmě. Zase se ozvaly kroky; Doktor přinesl dva kbelíky vody, v níž plaval led. Chemik svítil, Doktor společně s Fyzikem začali polévat dveře vodou. Stékala na podlahu, do chodby; Kybernetik přinesl kbelík jemně rozdrobeného ledu a šel pro další.