Za stěnou se ozývaly dva hlasy — stařenin bas se držel na jednom tónu, Romanův hlas se zvyšoval a snižoval.

„Ubrus, inventární číslo dvě stě čtyřicet pět…“

„Zapište si taky každé prkno podlahy!“

„Stůl kuchyňský…“

„Pec si taky napíšete?“

„Pořádek musí být… Pohovka…“

Přistoupil jsem k oknu a odhrnul záclonku. Za oknem byl dub, jinak nebylo vidět nic. Zadíval jsem se na dub. Byl to bezpochyby velice starý strom. Kůru měl šedou, nějak mrtvou, a bludné kořeny, které vystupovaly ze země, byly pokryty červeným a bílým lišejníkem. „A taky si zapište dub!“ řekl za stěnou Roman. Na parapetu ležela tlustá ohmataná kniha, bezmyšlenkovitě jsem v ní zalistoval, odstoupil od okna a sedl na pohovku. A hned se mi chtělo spát. Uvědomil jsem si, že jsem dnes čtrnáct hodin řídil automobil, že jsem patrně nemusel tolik pospíchat, že mě bolí v zádech a v hlavě se mi všechno plete, že se nakonec můžu vykašlat na tuhle protivnou stařenu, jen když všechno co nejdřív skončí a já si budu moci lehnout a usnout…

„Tak je to,“ řekl Roman, který se objevil na prahu. „Formality máme za sebou.“ Zamával ve vzduchu roztaženými prsty umazanými od inkoustu. „Naše prstíčky jsou unavené, moc jsme psali, moc… Lehněte si a spěte. My odcházíme a vy si klidně jděte lehnout. Co děláte zítra?“

„Čekám,“ odpověděl jsem malátně.

„Kde?“

„Tady. A u pošty.“

„Zítra nejspíš neodjedete, že?“

„Zítra sotva… Nejspíš pozítří.“

„V tom případě se ještě uvidíme. Všechno nás teprve čeká.“ Usmál se, zamával a odešel. Líně jsem si pomyslel, že bych ho měl asi vyprovodit a rozloučit se s Voloďou, a ulehl jsem. Hned nato vstoupila do místnosti stařena. Vstal jsem. Stařena si mě chvíli upřeně prohlížela: