„Obávám se, panáčku, že budeš mlaskat,“ řekla znepokojeně.

„Nebudu mlaskat,“ řekl jsem unaveně. „Budu spát.“

„Tak si lehni a spi… Jenom zaplať penízky a spi…“

Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot pro náprsní tašku.

„Kolik jsem dlužen?“

Stařena obrátila oči ke stropu.

„Tak když budeme počítat rubl za světnici… padesátník za povlečení — to je moje, ne erární — tak to dělá za dvě noci tři rubly… A kolik přidáš ze štědrosti, tedy za vyrušování, to nechám na tobě…“

Podal jsem jí pětirublovku.

„Ze štědrosti si nechte zatím rubl,“ řekl jsem. „Potom se uvidí.“

Stařena dychtivě hrábla po penězích, zamumlala něco o vrácení zpátky a šla. Dost dlouho byla pryč, už jsem chtěl mávnout rukou nad tím, co jsem měl dostat nazpátek, i nad povlečením, ale tu se vrátila a vysypala na stůl hrst špinavých měďáků.

„Tady máš zpátky, panáčku,“ pravila. „Je to přesně rublík, ani to nemusíš přepočítávat.“

„Nebudu to přepočítávat,“ řekl jsem. „A jak s povlečením?“

„Hned ti povlíknu. Jdi se na chvilku projít ven, já ti tady povlíknu.“

Vyšel jsem a v chůzi jsem vytáhl cigarety. Slunce konečně zapadlo a nastala bílá noc. Kdesi štěkali psi. Usedl jsem pod dubem na lavičku vrostlou do země, zapálil si a díval se na bledé nebe bez hvězd. Odkudsi nehlučně vylezl kocour, bleskl po mně světélkujícíma očima, pak se rychle vydrápal na dub a zmizel v temném listoví. Ihned jsem ho pustil z hlavy, ale trhl jsem sebou, když kocour začal šramotit kdesi nahoře. Na hlavu se mi snášelo smetí. „Aby tě husa…,“ řekl jsem nahlas a začal jsem se oprašovat. Hrozně se mi chtělo spát. Z domu vyšla stařena a aniž si mě všimla, zamířila ke studni. Vysvětlil jsem si to tak, že je povlečeno, a vrátil jsem se tedy do světnice.