Ta protivná baba mi ustlala na podlaze. Tak tohle tedy ne, řekl jsem si v duchu, zavřel dveře na zástrčku, přendal si lůžkoviny na pohovku a začal se svlékat. Z okna se linulo mdlé šero, na dubu hlučně šramotil kocour. Zatřepal jsem hlavou, abych z vlasů vytřásl smetí. Bylo to zvláštní, nečekané smetí — velké, suché rybí šupiny. Tohle bude ve spaní píchat, pomyslel jsem si, svalil se na polštář a v mžiku jsem usnul.
Kapitola druhá
Zpustlý dům se stal doupětem lišek
a jezevců, takže se zde mohou
vyskytovat podivní vlkodlakové
a přízraky.
Probudil jsem se uprostřed noci. V místnosti někdo mluvil. Byli dva a sotva slyšitelně šeptali. Jejich hlasy si byly dost podobné, ale jeden byl poněkud přiškrcený a sípavý, druhý vyjadřoval zřejmě podráždění.
„Přestaň sípat,“ šeptal podrážděný. „Dokážeš nesípat?“
„Dokážu,“ odpověděl přiškrcený a odkašlal si.
„Ticho, hrome,“ zasyčel podrážděný.
„Škrábe mě v krku,“ vysvětlil přiškrcený. „To je ranní kuřácký kašel…“ Znovu si odkašlal.
„Zmiz odtud,“ řekl podrážděný.
„On stejně spí…“
„Kdo to je? Odkud sem spadl?“
„Jak to můžu vědět?“
„To je smůla… Prostě fantastická smůla.“
Sousedi zase nemůžou usnout, pomyslel jsem si v rozespalosti. Připadalo mi, že jsem doma. Tam vedle mne bydlí dva bratři fyzikové, kteří strašně rádi pracují v noci. Kolem druhé hodiny po půlnoci jim vždycky docházejí cigarety, a tak lezou ke mně do pokoje a začínají šťárat, rachotit nábytkem a navzájem si nadávat.
Popadl jsem polštář a mrštil jím do prázdna. Cosi se hlučně skácelo a rozhostilo se ticho.
„Polštář vraťte,“ řekl jsem, „a vypadněte. Cigarety jsou na stole.“
Zvuk vlastního hlasu mě definitivně probudil.