„Pojďte si sednout,“ řekl jsem. „Jeden dopředu, druhý dozadu. Na zadním sedadle mám všelijaké krámy.“

„Jste neobyčejně laskav!“ pronesl muž s orlím nosem rozradostněně, stáhl pušku z ramene a sedl si vedle mne.

Vousáč váhavě nakukoval zadními dvířky dovnitř a řekl:

„Můžu to tady drobátko to…“

Přehnul jsem se přes opěradlo a pomohl jsem mu uvolnit místo zabrané spacím pytlem a složeným stanem. Ohleduplně si sedl a pušku si postavil mezi kolena.

„Dveře pořádně přibouchněte,“ řekl jsem.

Všechno probíhalo jako obvykle. Vůz se dal do pohybu. Muž s orlím nosem se otočil dozadu a živě se rozhovořil o tom, že vézt se v osobním automobilu je mnohem příjemnější než šlapat pěšky. Vousáč s ním huhlavě souhlasil a neustále přibouchával dveře.

„Vytáhněte si plášť,“ poradil jsem mu, protože jsem ho sledoval ve zpětném zrcátku. „Skřípl se vám tam plášť.“

Přibližně za pět minut bylo všechno v pořádku. Zeptal jsem se:

„Do Solovce je asi tak deset kilometrů?“

„Ano,“ odpověděl nosatec. „Možná o něco víc. Ovšem cesta je mizerná, jenom pro náklaďáky.“

„Cesta náhodou docela ujde,“ oponoval jsem. „Strašili mě, že vůbec neprojedu.“

„Po téhle cestě se dá projet i na podzim.“

„Tady možná ano, ale od Korobce je jenom uježděná půda.“

„Letos bylo suché léto, všechno je vyschlé.“

„U Zátoně prý prší,“ poznamenal vousáč na zadním sedadle.

„Kdo to povídal?“ zeptal se nosatec.

„Merlin.“

Nevímproč se oba zasmáli. Vytáhl jsem cigarety, zapálil si a nabídl jim, aby si taky vzali.

„Továrna Kláry Zetkinové,“ přečetl nosatec na krabičce. „Vy jste z Leningradu?“

„Ano.“

„Na cestách?“

„Na cestách,“ odpověděl jsem. „A vy jste zdejší?“

„Rodáci,“ řekl nosatec.

„Já jsem z Murmanska,“ upřesnil vousáč.

„V Leningradě to asi nerozlišujou, Solovec jako Murmansk, prostě Sever,“ řekl nosatec.