„Ba ne, to byste se mýlil,“ namítl jsem zdvořile.

„Zdržíte se v Solovci?“ zeptal se nosatec.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Já totiž právě do Solovce jedu.“

„Vy tam máte příbuzné nebo známé?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jenom tam počkám na naše kluky. Jdou při pobřeží a v Solovci se máme setkat.“

Před sebou jsem spatřil spoustu rozházeného kamení, přibrzdil jsem a upozornil:

„Držte se pevně.“

Automobil se zatřásl a začal poskakovat. Nosatec klovl nosem do hlavně pušky. Motor vyl, kameny tloukly do podlahy.

„Chudák auto,“ poznamenal nosatec.

„Co se dá dělat,“ řekl jsem.

„Ne každý by se po takovéhle cestě vypravil se svým vozem.“

„To já bych se se svým vypravil,“ řekl jsem. Kamení končilo.

„Jo tak, čili tohle není vaše auto,“ dovtípil se nosatec.

„Prosím vás, kde já bych se zmohl na auto! Tohle je z půjčovny.“

„Rozumím,“ řekl nosatec a mně připadalo, že v jeho hlase bylo zklamání. To se mě dotklo.

„Má vůbec smysl kupovat si auto, aby člověk jezdil po asfaltu? Kde je asfalt, není nic zajímavého, a kde je něco zajímavého, tam není asfalt.“

„Ano, samozřejmě,“ přisvědčil nosatec zdvořile.

„Podle mého je hloupost povyšovat auto na idol,“ prohlásil jsem.

„Ano, je to hloupé,“ řekl vousáč. „Ale ne každý takhle smýšlí.“

Pohovořili jsme o automobilech a došli k závěru, že pokud vůbec nějaké kupovat, tak jedině GAZ-69, terénní vozidlo, jenže ta se bohužel neprodávají. Potom se nosatec zeptal:

„A kde pracujete?“

Odpověděl jsem.

„To je kolosální!“ vykřikl nosatec. „Programátor! My zrovna potřebujeme programátora. Poslyšte, vykašlete se na váš ústav a pojďte k nám!“

„A jaký máte přístroj?“

„Hele, jaký máme přístroj?“ zeptal se nosatec a obrátil se dozadu na vousáče.