„Aldan-3,“ odpověděl vousáč.

„Výborný stroj,“ řekl jsem. „A funguje dobře?“

„Jak bych vám to řekl…“

„Rozumím,“ pravil jsem.

„Vlastně ho ještě neseřídili,“ řekl vousáč. „Zůstaňte u nás, seřídíte ho…“

„A přeložení vám vyřídíme raz dva,“ dodal nosatec.

„Čím se vlastně zabýváte?“ zeptal jsem se.

„Jako veškerá věda — lidským štěstím,“ řekl nosatec.

„Aha,“ řekl jsem. „Něco s kosmem?“

„S kosmem taky,“ řekl nosatec.

„Takže je poctou už jenom tady smět dělat,“ řekl jsem ironicky.

„No jo, hlavní město a slušný plat,“ poznamenal vousáč potichu, ale já jsem jeho slova zaslechl.

„Tak to zas ne,“ odpověděl jsem. „Já neměřím všechno penězi.“

„No jistě ne, já jenom žertoval,“ řekl vousáč.

„Takhle on žertuje,“ přidal se nosatec. „Nikde byste nenašel zajímavější práci než u nás.“

„Proč myslíte?“

„Jsem si tím jist.“

„Ale já ne.“

„Na tohle téma si ještě promluvíme,“ řekl nosatec a ušklíbl se. „Jak dlouho se v Solovci zdržíte?“

„Maximálně dva dny.“

„Tak ten druhý den si o tom promluvíme.“

„Já osobně v tom vidím prst osudu,“ prohlásil vousáč. „Jdeme po lese a potkáme programátora. Mám dojem, že se z toho nevykroutíte.“

„Vy skutečně tolik potřebujete programátora?“ zeptal jsem se.

„Jako sůl.“

„Promluvím tedy s kluky.“ přislíbil jsem. „Dovedu si představit, jak budou bručet.“

„My nepotřebujeme ledajakého programátora,“ řekl nosatec. „Programátoři jsou úzký profil, to je zhýčkalo, jenže my potřebujeme nezhýčkaného.“

„No, to už je složitější,“ poznamenal jsem.

Nosatec začal ohýbat prsty:

„Potřebujeme programátora, aby byl za a) nezhýčkaný, za b) dobrovolník, za c) aby byl svolný bydlet na ubikaci…“

„Za d),“ připojil se vousáč, „za sto dvacet rublů.“