„Příští ulicí doprava,“ řekl nosatec.

Zapnul jsem blinkr, přibrzdil a zahnul doprava. Cesta tu byla zarostlá trávou, ale těsně u jedněch vrátek stál přimáčknutý zbrusu nový záporožec. Čísla domů visela nad vraty a číslice na rezatých plechových tabulkách byly sotva znatelné. Ulička měla půvabný název: ulice Lukomoří. Byla úzká, stisknutá z obou stran těžkými starodávnými ploty, postavenými patrně v dobách, kdy se tu ještě proháněli švédští a norští piráti.

„Stop,“ řekl nosatec. Zabrzdil jsem a on se znova nosem nabodl na hlaveň pušky. „No a teď,“ řekl a promnul si nos. „Vy tu na mě počkejte, já zajdu dovnitř a zařídím to.“

„Ale to opravdu není třeba.“ zaprotestoval jsem naposledy.

„Konec řečí. Voloďo, drž ho na mušce.“

Nosatec vystoupil z auta a shrben prolezl nízkou brankou. Za vysokánským šedým plotem nebylo žádný dům vidět. Vrata byla úctyhodná, jako od lokomotívního depa. Byla zavěšena na rezivých železných pantech, z nichž každý vážil přinejmenším dvacet kilo. Udiveně jsem si četl vývěsky. Byly tři. Na levém křídle vrat se přísně blyštělo tlusté sklo solidní modré tabulky se stříbrnými písmeny

Na pravém křídle vrat visela nahoře zrezivělá plechová tabulka: ul. Lukomoří, č. 13, N. K. Gorynyčová. A pod ní se vyjímala překližková destička a na ní křivými inkoustovými písmeny:

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se. „Já to nechápu.“

Vousáč se uchichtl.