„Hlavně se nerozrušujte,“ řekl. „Tady u nás je legrace a všechno dobře dopadne.“

Vystoupil jsem z auta a začal jsem otírat přední sklo. Najednou jsem zaslechl nad hlavou šramot. Zvedl jsem oči. Na vratech se právě uveleboval a hledal nejpohodlnější polohu obrovitý černošedý mourovatý kocour. Tak velikého kocoura jsem v životě neviděl. Když se usadil, pohlédl na mě líně a lhostejně žlutýma očima. „Čičí, čičí,“ řekl jsem automaticky. Kocour zdvořile a chladně rozevřel tlamu plnou ostrých zubů, vydal sípavý hrdelní zvuk, pak se otočil a díval se do dvora. Tam za ohradou zazněl nosatcův hlas:

„Vasiliji, příteli, nezlobte se, že vás obtěžuju.“

Zaskřípěla závora. Kocour vstal a nehlučně seskočil do dvora. Vrata se těžce zahoupala, rozlehlo se příšerné vrzání a praskot a levá půlka se pomalu otevřela. Objevil se nosatcův obličej zbrunátnělý námahou.

„Haló, dobrodinče!“ zavolal. „Zajeďte dovnitř!“

Vrátil jsem se do vozu a pomalu zajel do dvora. Byl rozlehlý, v jeho hloubi stála chaloupka z tlustých klád a před ní se tyčil nízký širokánský dub s hustou korunou, která zacláněla střechu. Od vrat vedla kolem dubu k chaloupce úzká cestička vyložená kamennými deskami. Vpravo od ní byla zahrada a vlevo uprostřed palouku se vypínala roubená studna s vahadlem, omšelým a zčernalým starobou.

Zaparkoval jsem auto v ústraní, vypnul motor a vylezl. Vousatý Voloďa také vystoupil, opřel si pušku o bok a začal si srovnávat batoh na zádech.

„Tak jste doma,“ řekl.

Nosatec se skřípotem a praskáním zase zavíral vrata, já jsem se cítil poněkud trapně, rozhlížel jsem se kolem a nevěděl jsem, co mám dělat.

„A, tady máme hospodyni!“ vykřikl vousáč. „Tak jak slouží zdraví, babičko, holubičko Naino Kyjevno?“

Hospodyni bylo určitě dost přes sto. Kráčela k nám pomalu, opírala se o sukovici a vláčela po zemi nohy ve válenkách a galoších. Obličej měla temně hnědý; ze spousty vrásek vyčníval kupředu a směrem dolů nos, křivý a ostrý jako jatagan, oči měla matné, jakoby potažené zákalem.