„Buď zdráv, buď zdráv, vnoučku,“ pronesla nečekané zvučným basem. „Takže tohle bude ten nový programátor? Buď zdráv, panáčku, vítám tě…“

Uklonil jsem se a bylo mi jasné, že musím držet jazyk za zuby. Přes černý šátek uvázaný pod bradou měla babka ještě jeden pestrý silonový šáteček s různobarevnými vyobrazeními Atomia a mnohojazyčnými nápisy: Světová výstava Expo — Brusel. Na bradě a pod nosem se jí ježily řídké šedivé štětiny. Oblečena byla do vatované vesty bez rukávů a černých soukenných šatů.

„Tak takhle, Naino Kyjevno!“ řekl nosatec, přistoupil blíž a otřel si z dlaní rez. „Potřebujeme našeho nového spolupracovníka na dvě noci uložit. Dovolte, abych vám představil… m — m–m…“

„Není třeba,“ řekla stařena a upřeně si mě prohlížela. „Vidím to sama. Alexandr Ivanovič Privalov, tisíc devět set třicet osm, mužské, ruská, člen Komsomolu, ne, ne, neúčastnil, nebyl, nemá, a čeká tě, holoubku, dlouhá cesta a důležité jednání s úřady, pak se vystříhej, sokolíku, člověka zlého a zrzavého, a buď štědrý k chudé stařeně, statný junáku…“

„Ehm!“ pronesl nosatec a babka se zarazila. Rozhostilo se trapné mlčení.

„Můžete mi říkat jednoduše Saša,“ vymáčkl jsem ze sebe předem připravenou větu.

„Ale kde ho uložím?“ informovala se babka.

„V depozitáři, kde jinde,“ řekl nosatec trochu podrážděně.

„A kdo si to vezme na zodpovědnost?“

„Naino Kyjevno!“ zahalekal nosatec tónem ochotnického tragéda, vzal stařenu v podpaží a zatáhl ji k domu. Bylo slyšet, jak se hádaji: „Přece jsme se domluvili!“ — „A co když něco šlohne?“ — „Tak potichu přece! Je to programátor, chápete? Komsomolec! Vědec!“ — „A co když bude mlaskat?“

V rozpacích jsem se otočil k Voloďovi. Ten se hihňal.

„Mně je to nějak trapné,“ řekl jsem.

„Neberte si to tak, všecko se srovná…“