Začalo mi být všelijak. Vůbec nejsem pověrčivý, ale kdo by u mne v pokoji mohl něčím bouchat?

Znovu jsem rozsvítil a vstal z postele. Obešel jsem celou místnost a nahlédl do všech koutů. Nenašel jsem nic. Když jsem se otočil zády k výklenku, ozvalo se odtamtud cinknutí znovu. Až jsem poskočil, jak jsem se obrátil o celých sto osmdesát stupňů. Ovšem zase jsem nic neviděl. Cinkání už neustávalo. Vždy po deseti sekundách — cink! Pak přestávka, začal jsem počítat — raz, dva… Po desáté sekundě — cink!

Přiznám se měl jsem strach, že jsem se zbláznil. Člověku v pokoji něco cinká a neví co. Začal jsem pokoj systematicky prohledávat. Čekal jsem, až to cinkne, pak jsem tím směrem udělal krok. Bylo mi už jasné, že se to ozývá od hladké zdi mezi dveřmi a výklenkem. Po čtvrtém kroku jsem se dostal až ke zdi a přiložil jsem k ní ucho. Raz, dva… počítal jsem. Po desáté sekundě se ozvalo jasné cinknutí.

Tak, řekl jsem si, teď to pěkně prozkoumám.

Snad hodinu jsem pro jistotu přikládal ucho k různým místům zdi, dokud jsem se neujistil, že cinkání vychází za šedivou skvrnou na tapetách ve výši prsou asi osmdesát centimetrů od rohu výklenku.

Už se mi vůbec nechtělo spát. Přistrčil jsem si ke zdi židli a na ní jsem začal přemýšlet. Tapety se mi nechtělo ničit. Nevím, k čemu bych dospěl, nebýt takové silné rány, spíš to bylo zarachocení, které se změnilo v cinkání. A pak ticho.

Půjčil jsem si v kuchyni nůž babičky Kaplanové. Byl dlouhý, ostrý, s pěknou špičkou. Přesně to, co potřebuji. A ještě jsem vzal kladívko. Abych tu zeď proklepal. Bylo mi divné, že mě to nenapadlo hned, ale musíte mě chápat, copak člověku v bytě každý den něco najednou začne cinkat? Klepal jsem potichoučku.